Slunce mi svítí do obýváku a obloha je azurová. Láká ven, přesto ven moc nechodím. V noci je pravda -14°C, ale ve dne jen -8°C. To není moc. Zejména na sluníčku by to mohla být paráda. Jenomže ten severovýchodní vítr, který prý vane ze severního pólu přes Sibiř k nám, má sílu. Vymlouvám se klasickou větou “nemám co na sebe“, protože vše, co se nachází v mé skříni, mi profoukne. Po necelé hodině venku to doma nutně pokračuje horkou sprchou, půllitrem čaje, teplou dekou a topením na maximum. Ještě však několik hodin po příchodu do tepla mám pocit, že mě stále studí „morek kostí“ a „mráz po mně běhá“. Už nám kvetly kočičky, jehnědy, sněženky, čemeřice i talovíny. Vše samosebou pomrzlo. Holomráz je pro přírodu zabiják.
Doma v teple v prosluněném pokoji pak nastává chvíle pro půvabnou knížku Lenky Horňákové-Civade Provence jako letní sen (Argo 2017). Autorka pochází z Moravy. Provdala se za Francouze „Honzu Ludvíka“ (Jeana Louise), pro kterého je divadlo život. Pracoval jako ředitel divadelních festivalů, herec, režisér. Zkrátka vše kolem divadla. Žili v Paříži. Paříž je město snů. Na to však přišlo příliš mnoho obyvatel této planety. Kdo jste strávil třeba páteční odpoledne pokusem dostat se autem z jednoho kraje Paříže na druhý nebo nedělní návrat z víkendu, mi dáte za pravdu. Zkrátka stres a spěch donutil rodinu s dětmi hledat něco jinde.
Provence je v létě místo „bílé záře pálícího slunce“. Krajina s romantickými vesničkami plná vůní – rozmarýn, tymián, bobkový list, levandule, majoránka. Tchyně autorky „mémé“ má svůj dům v Provence ve vesnici St. Saturnin les Apt. Proto jejich kroky směřovaly nejdříve k ní. Pak projezdili při hledání nemovitosti tisíce kilometrů. Nakonec se jim podařilo v blízké vesnici Saignon najít ruinu zámečku St. Quentin, Šípkovou Růženku, o které už ani místní nevěděli, že existuje. Nastaly tři roky boje s náletovými rostlinami a rekonstrukce, či spíše výstavba zámku. Zkušenosti s řemeslníky jsou ve Francii ještě tristnější než u nás. Takže nakonec se do práce kromě autorčiných rodičů zapojili i řemeslníci z Moravy. Jak utěšené místo se jim po letech dřiny vybudovat a jaký překvapivý závěr nabral jejich pobyt v zámku si přečtěte sami. Nabídnu vám ale místo konce návod od "mémé" na polévku z čerstvých surovin, na kterou má v Provence v podstatě každá rodina svůj recept.
Soupe au pistou
„Radostně jsem škrábala brambory, čistila mrkev, loupala fazole. Bílé, fialové, malé zelené, dlouhé zelené, placaté zelené. Ale jen do té chvíle, než mi "mémé" ukázala na každém druhu zeleniny, na jak velké kostičky je mám krájet. Malé bílé a fialové fazole se krájely na čtyři kousky. Uf… ostatní stejně tak. Drobné, malé kostičky. … Všechno se vařilo ve velkém množství vody na malém ohni asi dvě hodiny. Mezi tím jsme se pustily do druhé hromady zeleniny. Rajčata, cukety, papriky, lilky, cibule, česnek, několik hrstí rozmarýnu, tymiánu, bobkového listu, petržele. Naštěstí se tahle hromádka krájela na kousky o něco větší, tak to šlo rychleji. S trochou olivového oleje a špetkou hrubé soli a pepře se to všechno dalo do papiňáku opět tak na dvě hodinky. …Obraly jsme všechny lístky bazalky, podrtily a rozmixovaly je s česnekem, solí a s nepostradatelným olivovým olejem. Tahle směs se jmenuje pistu (pistou), tedy v provensálštině bazalka. … Měla jsem však lehké pochybnosti o tom, že jen povařená zelenina, byť dlouho, v obyčejné osolené vodě může být kulinářským zážitkem …Na večeři jsme pozvali sousedy. Uprostřed stolu trůnila miska s pistou, rozmixovaná tekutá bazalka s česnekem a olejem, v druhé misce byl nastrouhaný parmezán. Do talířů nám "mémé" nalila kouřící polévku. Každý si nasypal trochu sýru do talíře a zalil to vše pistou. Vynikající!
Připravila Vaše bloggerka Hilda
Žádné komentáře:
Okomentovat