neděle 19. června 2016

Jak jsem se zamilovala do svého kávovaru

Kdyby se mě někdo nečekaně zeptal, jak mě ovlivňují reklamy, asi bych rezolutně tvrdila, že nijak zvlášť. Ale v poslední době dostalo toto tvrzení jaksi trhlinu.

Začalo to tím, že se na mém pracovišti jako jeden z bonusů pro zaměstnance objevil nový kávovar. Rychle jsem si ujasnila, že mi jeho káva chutná mnohem více než jakákoliv jiná. Došlo to až tak daleko, že se mi o víkendech stále častěji zastesklo po dobré kávě. Moje domácí rozpustná káva mi prostě chutnat přestala. Občas jsem si o víkendu vyrazila na kávu do kavárny, v Hradci Králové mám několik míst, kde mě káva nikdy nezklame. Ale moje podvědomí již pracovalo a hledalo důvody, proč mít kávovar ve své kuchyni.

Největší a zpočátku neřešitelnou překážkou byl nedostatek místa pro nový kávovar na pracovní ploše mé kuchyňské linky. Postupně jsem se získala přehled o nabídce kávovarů na českém trhu a hlavně o jejich vlastnostech. Chtělo to jen trochu času a trpělivosti. Ač jsem zpočátku zamítala všechny kapslové kávovary, nakonec jsem si vybrala kávovar Nespresso, který je na kapsle. A to z několika prostých důvodů. Kávovar je malých rozměrů, a tak se vejde na mou kuchyňskou linku. Jeho obsluha je velmi snadná, v podstatě jde o to vložit kapsli a stisknout knoflík (kávu si musí umět uvařit i můj muž!). Nabídka Nespresso káv je velmi pestrá, ještě jsem nestačila ani všechny druhy ochutnat. Existují i minusy, s nimiž je nutné se vyrovnat. Jednou z nich je cena jednoho hrnečku kávy - zhruba 10 Kč, druhou drobnou vadou na kráse je to, že kapsle lze objednat pouze na internetu.

Objednaný kávovar mi PPL přivezla v sobotu dopoledne, zírala jsem na obrovskou krabici dost vyděšeně. To je můj malý kávovar? Ale adresa souhlasila, tak jsem zaplatila dobírku, krabici převzala a dovlekla ji domů. V balíků byl nejen dobře zabalený kávovar, ale také více než 150 kapslí s různými druhy kávy a několik příruček různého druhu. Snažím se problémům předcházet, a tak jsem se nejdříve pustila do louskání příruček. Seznámení s kávou Nespresso v průvodci světem kávy bylo tak lákavé, že jsem neodolala a odhodlala se kávovar zprovoznit. Pěkně krok za krokem a podle popisu v příručce. A ejhle, nastal problém. Ač kávovar měl pouze dvě tlačítka, jedno z nich prostě nefungovalo.

Díky své předtuše jsem byla zaregistrována v Klubu Nespresso, a tak jsem odhodlaně vytočila číslo bezplatné linky a volala o pomoc. Zdatně jsem prošla nahrávanou komunikací o závadě mého kávovaru, nicméně operátorka na druhé straně stále pochybovala, že jde o závadu. Prý mi hned zítra zavolá technik, aby mi pomohl s nastavením. Technika jsem se po dvou dnech dovolala sama, a ten konečně uznal, že jde o závadu. A tak můj zcela nový kávovar putoval na opravu. Naštěstí mi byl na dobu opravy zapůjčen kávovar rezervní. Sice byl také z rodiny Nespresso, ale trochu jiný. A tak pro jistotu stáhnout návod z internetu a nastudovat. A už se vařilo.

Káva, kterou jsem dosud ochutnala, byla opravdu výborná. Ochutnávání různých druhů káv mě docela baví, a tak si ke každému novému druhu přečtu, jaká káva to je, odkud pochází a jak má chutnat. A zkouším, zda i mě tak chutná. Po dvou týdnech se vrátil můj původní opravený kávovar. První kávu jsem v něm udělala trochu rozechvěle. Zafungoval. Káva je stejně dobrá. Takže nezbývá než říci společně s reklamou na Nespresso ...what else?


(Uznávám, že v tomto případě mě reklama hodně ovlivnila.)

Vaše Česká hospodyňka

sobota 11. června 2016

XX. století

Dva autoři a dvě série podobné názvem. Jeden z nich sepsal fiktivní osudy několika příslušníků norské rodiny v průběhu XX. století a druhý popsal XX. století pomocí osudů několika smyšlených postav důmyslně vpravených do historie. Téma je mimořádně těžké už proto, že téměř všichni jsme se ve XX. století narodili a ledacos si pamatujeme. To se to pak snadno kritizuje. Kdyby si autoři zvolili třeba X. století, tak neznáme ani historii vlastního státu. (No schválně, kdo z vás si vybaví z hlavy aspoň letopočet zavraždění sv. Václava nebo dokonce vyvraždění Slavníkovců?)

Ken Follett napsal trilogii Století: Pád titánů, Zima světa a Hranice věčnosti (Knižní klub) čítající celkem neuvěřitelných 2416 stránek. Úvodní stránky prvního dílu čtenáře slibují skvělé čtení. Seznámíte se s celou řadou postav z různého společenského prostředí. Anglii reprezentuje hrabě Fitzherbert a jeho sestra Maud, hornická rodina odborového předáka Davida Williamse, jeho syn Billy a dcera Ethel, Ameriku představuje rodina senátora Dewara, Německo diplomatická rodina von Ulrichova, Rusko kovodělník Grigorij Peškov a jeho bratr Lev. (V dalších dílech nutně škálu hrdinů doplní jejich potomci.) Úvodní líčení je zasazené před 1.světovou válku. Poutavě nás provede anglickým zámkem, skromným prostředím hornické rodiny ve Wellsu i bídou zaměstnanců putilovských závodů v Pětěrburgu. Jak se děj přibližuje do současnosti, příběh ztrácí svou původní poutavost. Román se jakoby odvíjí od titulků na hlavní stránce novin: obě světové války, feminismus, postoje k homosexualitě, kubánská krize, stavba berlínské zdi, atentáty na bratry Kennedyovy, boj amerických černochů za zrovnoprávnění s bílými, válka ve Vietnamu, zhroucení komunistického bloku. Postavy se stávají schematickými a zejména poslední díl účelově až křečovitě umisťuje hrdiny do centra dění k představitelům USA a SSSR. Vždy se najde mladík, který se jako asistent Kennedyho a Chruščova účastní těch nejdůležitějších politických jednání nebo který alespoň přidrží Hitlerovi otevřené dveře. Na stovkách stránek se čtenář doví hodně o XX. století, ale zdá se , že se vytrácí se příběh, který by dychtivého čtenáře připoutal k osudu románových hrdinů a který tak nadějně avizovala první část trilogie.

Jan Guillou napsal sérii Velké století. Zatím u nás vyšlo : Stavitelé mostů , Norský dandy, Mezi červenou a černou, Klapky na očích (Host)). Osudy tří bratrů a jejich rodin čtenáře pohltí. Na zajímavosti přidá použití netradiční úhlu pohledu. My jako potomci národních buditelů a obyvatel protektorátu nechápeme lásku hrdinů románu k Německu a nenávist k Britům. Bratři Oscar, Lauritz a Sverre z usedlosti Frøynes se po smrti otce a strýce na moři dostanou do města do učení. Když se projeví jejich neobyčejné nadání, získají stipendium od dobročinného spolku. Podmínkou je pět let po studiích stavět mosty na plánované dráze do Bergenu. Všichni absolvují Technische Hochschule v Drážďanech s vynikajícími výsledky. Po studiích však gay Sverre odchází s přítelem do Anglie, Oskar se octne v Africe a jediný Lauritz se vrací do Norska a nastoupí v roce 1901 na stavbu mostů na nové železnici na Hardangerviddě. Oskar v Německé východní Africe (nyní Tanzanie) také buduje železnici. Jen tak mimochodem zbohatne z prodeje mahagonu káceného při stavbě trati a z prodeje sloních klů. Po vypuknutí I. sv. války Lauritz přesídlí i s rodinou do Berlína. Oskar bojuje v Africe v německé armádě spolu s domorodci proti Britům. Nikdy nejsou poraženi a kapitulace Německa v Evropě je pro ně zdrcující. Vrací se do Evropy s holýma rukama, ale se slušným kontem. Anglii po válce opouští i Sverre. Všichni bratři pak žijí v Berlíně. Sverre vede reklamní agenturu. Realistický Oscar díky svému obchodnímu talentu dobře spravuje rodinné jmění a ani následky hyperinflace nejsou pro rodinu likvidační. V Boha věřící, komisní Lauritz se věnuje stavbám a před politikou vždy strká hlavu do písku jako pštros. Rozhodně si politikou nedá kazit vánoce v rodinném kruhu. Přesto na něho i na celou rodinu začne doléhat nacismus, nikdo není z hrůzného vlivu totalitní pravicové ideologie vyňat.


Nakonec všichni přesídlí z milovaného Německa do Švédska. Život v neutrálním Švédsku je během války poznamenán víceméně jen nedostatky v zásobování. Všichni bratři sice nesnášejí nacisty, ale věří ve výhru Německa. Už proto, že Oscar a Sverre mají dost osobních důvodů pro nenávist k Angličanům. Jen otázka obsazení Norska je pro ně bolestivá. Když ale vstoupí do války nenávidění Sověti a USA, pochopí Oscar, že výhra na straně Německa je pro ekonomickou sílu soupeřů nemožná. Lauritz však stále věří v německé vítězství. Všechny informace, které se k němu dostanou o válečných zločinech Německa považuje za nepřátelskou, štvavou a nesmyslnou propagandu. Věří tomu, co píše proněmecký Dagsposten. Je pevně přesvědčen, že právě tak jako Řím přečkal o stovky let krutého císaře Caligulu, přetrvá Německo Hitlera. V Lauritzově rodině se neplakalo. Sám Lauritz zaplakal tajně jen po manželčině smrti. Když jsou rozbombardovány milované Drážďany, město, kde se dají ničit jen lidské životy a umění, pláče Lauritz celé hodiny. Avšak: „Když Američané vkročili do tábora Buchenwald, zhroutil se svět. …Bylo jedno, co blábolil Dagsposten… Hromady mrtvol na fotografiích byly pravé… Na to přišly snímky z Osvětimi… Lauritz už neplakal. Vzdal se, všechno se zřítilo. Tohle udělali Němci.“ Lauritz ulehl do postele a jeho poslední myšlenkou bylo, že nepostavil nic lepšího než Kleiveský most na Hardangerviddě.

Další díl série vyjde letos na podzim. Už se na ni těším.

Vaše bloggerka Hilda







středa 1. června 2016

Detektivní vaření

Detektivek je na trhu víc než dost. Zkusili byste ale sáhnout po ruské autorce? Máte odpor k Rusům, SSSR  a komunistům vůbec?. Zkuste jednou svou nechuť překonat. Darja Doncovová, vlastním jménem Agrippina Vasiljevová mimo jiné napsala Manikůra pro nebožtíka (Knižní klub 2006).

Detektivní příběh ze současnosti je prokládán dávkami humoru, ironie a absurdních situací. Průměrná, nehezká  harfenistka Jefrosinja Romanovová se narodila starším rodičům, kteří ji chovali jako ve skleníku. Otce pracoval v „polygonu“ a rodina je díky tomu i za doby existence SSSR dobře situovaná. Po otcově smrti je Frosja  matkou provdána za hezkého a movitého Michaila Gromova, který vlastní počítačovou firmu. Míša manželku hýčká a rozmazluje  až příliš. A skleníkový chov tak úspěšně pokračuje. Frosja je přesvědčená o své alergii na svět mimo byt, a proto se zdržuje  převážně doma opečovávaná hospodyní i pozorným manželem. Baví se jen televizí a čtením detektivek.

Jednoho dne se však objeví Táňa, manželova milenka. Zoufalá Frosja vyběhne z domu bez peněz, bez dokladů a chce spáchat sebevraždu skokem pod auto. Řidička  Káťa Romanovová ji ale sebere a doveze domů ke  své rodinně . Frosja se jim představí jako Jevlampija. Káťa se nad ní slituje a  najme ji jako hospodyni. Je to na pováženou, Jevlampia nikdy nepracovala. Jaké překvapení, když zjistí, že metrem se nejezdí na mince, ale na lístky. První nákup večeře pohltí rozpočet na celý měsíc. Jak by ne, když koupila lososa, grilovaná kuřata, avokádo, francouzské máslo, konzervy s krabím masem. Psy nezkušeně nakrmí chlebem s máslem, samosebou s neblahým důsledkem pro jejich  trávení. Rozpustnou kávu pije studenou, protože neumí zapálit sirkou plynový sporák, netuší, že pro vytření louže na podlaze musí hadr ždímat, atd. Čase a hlavně s pomocí malého Kirila do hospodaření docela úspěšně vpraví.  Když se jednoho dne dostane Káťa do problémů, zavolá domů, aby jí Jevlampia donesla od herce Kosti Katukova desky s dokumenty, které si u něho uložila. Jevlampia ale  najde Katukova zastřeleného, s uťatýma rukama, požadované dokumenty však ne. Násilníci, kteří drží Káťu v zajetí požadují dokumenty do čtrnácti dnů, jinak Káťu zabijí. Jevlampia se pustí do pátrání. A je úspěšná: Nejenže najde kýžené dokumenty, ale vlastní rukou osvobodí vězněnou Káťu. A navíc zjistí:
- po chození v promočených kozačkách nenásleduje nutně zápal plic, 
- není na nic alergická (ani na psí a kočičí chlupy) 
- odkud se vzalo bohatství jejího manžela.  

Kromě toho posbírá během pátrání většinou od prodavačů v tržnici i řadu kuchařských receptů . (Pozor, jedná se o neodzkoušené recepty, použijte jako inspiraci.)

Do zlatova upečené kuřátko
„Vezmete půlkulový balík jemné kuchyňské soli a vysypete ho na pekáč. Vykuchané kuře opláchnete, položíte na sůl prsíčky nahoru, potom rozpálíte troubu a dáte do ní pekáč. To je všechno. Přibližně za hodinu, to záleží na velikosti kuřátka, můžete dávat na stůl.“ (str. 111)

Pečené vepřové (krkovička nebo kus kotlety)
„Opláchneš maso, potom v něm uděláš dírky a zastrkáš do nich stroužky česneku. Pak osolíš, opepříš…Potom zabalíš maso do alobalu, ale opatrně, nepotrhej ho. Nejlepší jsou dvě vrstvy, a pak dáš na plech. Za hodinu a půl, maximálně za dvě, se budeš olizovat až za ušima“ (str.132

Filé zapečené s brambory
„nejtěžší na tom receptu je škrábání brambor. ..Bylo třeba nakrájet několik brambor na plátky, potom vymazat hlubokou pánev máslem a dno těmi plátky vystlat. Pak vzít kousky rybího filé, položit je na brambory a pak ty vrstvy střídat, poslední vrstvou ale musí být brambory… Popadnete čtyři vejce, přidáte sklenici mléka a šleháte jako na omeletu. Směs vylijete do pánve.. Solíte, pepříte a strkáte do trouby…čáry, máry, fuk… Výživné, neuvěřitelně chutné jídlo je hotovo za půl hodiny.“ (str. 216)

Koláč z klikvy
„Vezmeš jeden margarín, raději tuzemský, a nakrájíš ho na malinké kousky…Potom si připravíš tři vejce, žloutky oddělíš od bílků. Bílky strč do ledničky, žloutečky ušlehej se dvěma lžícemi cukru. Potom směs promíchej s margarínem a přidej přibližně dvě sklenice mouky. Hotové těsto vlož přímo do formy a prsty ho rozprostři po dnu. Válečkem to rozválet nepůjde. Potom to dej do trouby. U těsta jen zvedni okraj, aby z toho nevyšla jenom placka, ale taková mistička  z¨těsta. Jo, a vidličkou těsto dvakrát, třikrát propíchni, jinak udělá bouli…a když se těsto už nějakou chvíli peče, vezmeš dvě sklenice plodů a rozetřeš je s cukrem … podle své vlastní chuti. Jedni preferují kyselejší, druzí sladší. Vytáhneš upečené těsto, bude už mít takovou příjemnou žlutou barvu. Pak dovnitř vyklopíš náplň. Potom vytáhneš z lednice bílky, ušleháš s cukříčkem sníh a shora tím přikryješ klikvu. Dole těsto, uprostřed klikva, nahoře bílá pěna… Znova to dáš do trouby, ale teď asi tak na pět minutek, dokud bílek nedostane barvu kávy s mlékem.“ (str. 196)


Poznámka: Tady se do vaření zapojí opět mistři improvizace. Klikva je něco jako brusinky, ale ani ty nejsou u nás tak úplně běžné. Zkusila bych hodně zralý rybíz. Margarín by šlo nahradit Herou, ale nejlépe máslem. Místo krájení nastrouhat na hrubém struhadle na okurku. Vskutku se nenuťte do zpracování hladkého těsta, nerozhnětené kousíčky tuku těsto nadýchají.

Dobou chuť i dobré počtení 
Vaše bloggerka Hilda