neděle 15. května 2016

Literární vaření

Betty MacDonaldová
Knížku Vejce a já od Betty MacDonaldové nemusím doporučovat, patří mezi nejoblíbenější knihy u nás. (Možná trochu proto, že anket ze zúčastňují především ženy a knihu napsala žena o každodenních ženských problémech.) Zhýčkáni civilizací bychom si život na americké slepičí farmě v první polovině XX. století bez elektřiny, tekoucí vody, se sporákem na tuhá paliva a s kadibudkou na dvorku zopakovat nechtěli, leda tak v rámci zážitkové turistiky ve stylu děl Vlasty Javořické. Když může někoho napadnout Austenland (Shannon Haleová), proč ne Javořická?

Také náměty dalších knih čerpala Betty MacDonaldová z vlastního života. Morová rána z prostředí tuberkulózního  sanatoria, Kdokoli může dělat cokoli z doby hospodářská krize 1933 a Dusím se ve vlastní šťávě o životě s dospívajícími dcerami na ostrově Vashon u nás vyšly v jednom svazku pod titulem     
o život dal a vzal. Zážitky s řemeslníky jsou jako z Černých ovcí, naštěstí TBC, psaní na stroji,  těsnopis jsou pro nás pasé, zmiňované ceny jsou dnes bohužel  sci fi, avšak kouzlo humoru z románů nevyprchalo. Navíc postoje k životním trablům a nepříjemnostem jsou hodny následování i dnes. „Maminčin přístup k jakékoli přímo položené a nepříjemné otázce je soustředit se na nejméně důležité slovo a rozvést je“ . Dcery  Anka a Janka metodu také ovládaly. „Anka pravila velice dramaticky: Víš, že Janince Priceové je jenom deset a kouří? Janka řekla: Jakou značku?“. 

ostrov Vashon
Ocituji ještě jedno životní moudro: „Namísto, abyste svému dítěti dávali příliš mnoho volnosti, příliš mnoho peněz a veškerou odpovědnost za to, co udělá, pokuste se mu dát méně volnosti a peněz, přísná pravidla chování a moře a hory lásky. Nikoliv lásku skrývanou, utajenou, tichou, nýbrž lásku zcela viditelnou s mazlením a polibky, se spoustou lichotek, se zájmem o to , co nám dítě vypravuje. Říkejte svým mladým, že jsou brilantní, hezcí, půvabní, vtipní a láskyplní. Říkejte jim to každý den. Říkejte jim to, i když před nimi schováváte klíče od auta a nejraději byste je nakopli. Ujišťujte je a znovu je ujišťujte. Láska je nejdůležitější prvek v lidských vztazích. Nikdy nemůžete dát dítěti dost lásky“.

A na závěr přepisuji recepty, abych učinila zadost nadpisu tohoto příspěvku. A pro jistotu varuji: je to neodzkoušený zdroj inspirace!

Dušené škeble (Co život dal a vzal, Vyšehrad 1992, str. 428)
Vyřež z lastur nejméně čtyři šálky máslovek a dobře je proper. Rozemel je s:
  •  jedním zeleným pepřem,
  • svazkem zelených cibulek,
  • šesti plátky slaniny,
  • dvěma velkými oloupanými bramborami 
  • a jedním svazkem petržele.
Hoď to do velkého kotlíku, přidej kostku másla a zalej vodou. Vař pomalu a tak dlouho, dokud brambory nezměknou. Přidej dvě nebo tři větší konvičky mléka, sůl a hrubě mletý pepř. Podávej s topinkou a máslem, jakmile se mléko ohřeje.

Lívanečky (Co život dal a vzal, Vyšehrad 1992, str. 428)
Oloupej a nastrouhej a namoč přes noc do studené vody tři velké brambory. Druhý den z nich slej vodu, vlož je do větší misky a přidej:
  • 3 dobře ušlehaná vejce,
  • 4 polévkové lžíce mouky – když nedrží pohromadě, tak víc, hodně záleží na bramborách
  • půl šálku jemně nasekané petržele,
  • 1 nastrouhanou cibuli,
  • asi půl polévkové lžíce soli,
  • hrubě mletý pepř,
  • 2 šálky zemních ústřic.
Smaž na pánvi na slanině. Podávej s máslem a opečenou slaninou.


PS:
Předpokládám, že nežijete v domku s výhledem na moře a nemáte mušle na pláži u domu. Doporučuji proto improvizaci (v té jsme jako letité kuchařky všechny dobré) – místo mušlí můžete použít podušené žampiony nebo také májovky, které právě rostou. Nebo prostě zbytky masa. Též bych nemlela ani nestrouhala cibuli. Nejspíš by zhořkla. Doporučuji jen nadrobno pokrájet.








 Vaše bloggerka Hilda



úterý 10. května 2016

Drobné radosti

Před lety jsem se setkala v nemocnici na pokoji s jednou starou paní. Paní byla drobná, štíhlá, tmavé vlasy. Myslela jsem, že je jí kolem šedesátky, ale paní měla už přes osmdesát. Z dlouhé chvíle jsme probrali všechno možné i nemožné. Mimo jiné mi vypravovala, jak si doma vaří. Její větu „to já si uvařím, já se nešidím“ mám od té doby jako mantru. Taky se nešidím.

Vyrostla jsem v malém městečku s jedinou prodejnou ovoce a zeleniny. Před šedesáti lety byly v sortimentu této prodejny brambory, zelí a kořenová zelenina. V létě byl sortiment rozšířen o rajčata různé kvality (někdy hrůzné). Párkrát (doslova!) za léto přivezli meruňky a melouny. Proto nikdy nevynechám příležitost k návštěvě tržnice v Praze Holešovicích, zejména touto roční dobou.  Moje nadšení nebere konce, někdy mě ta hojnost dojímá až k slzám. Hromady karotky, ředkviček, rajčat, jahod, jablek, sazenice bylinek, květin i zeleniny. Čerstvé pečivo, ryby, klobásy i holandské sýry. Zkrátka krásné místo pro procházku.

Zkuste to taky směrem k nějaké tržnici, kupte si rudý tulipán, pár čerstvých sněhobílých žampionů a třeba i cherry rajčátka. Po příchodu domů nejprve vylovte ze skříně damaškový ubrus a prostřete ho na stůl. Beztak to potřebuje, aby se nepřeležel. Tulipán dejte do vody do vázy, té krásné broušené, postavte vázu na prostřený stůl. Potom si uvařte těstoviny se žampiony. Nejprve dejte vařit oblíbené těstovin v osolené vodě dle návodu na sáčku. Než se dovaří, nakrájejte žampiony, nepatrně je podlijte a chvíli je poduste. Ve větším kastrolku zpěňte na másle pokrájenou cibulku. Když bude mít nazlátlou barvu, přidejte žampiony. Uvařené těstoviny sceďte a můžete je i po staru rychle propláchnout studenou vodou. Přidejte je do kastrolku k žampionům a podle sebe dochuťte: pepř, drcený kmín, možná i malý utřený stroužek česneku. Vše promíchejte a pak dojděte do pokoje a z obývací stěny vylovte nejhezčí porcelánový talíř s kytičkami (ten po mamince/po babičce). Pro jistotu ho opláchněte horkou vodou a otřete, co kdyby byl trochu zaprášený. Na talíř nandejte těstoviny promíchané s žampiony, posypte strouhaným sýrem (asi to bude eidam a nikoliv parmezán) a ozdobte rajčátky.  Usedněte ke stolu a dobrou chuť. Po každém soustu zvedněte hlavu a pohlédněte ven prosluněným oknem a také na váš tulipán. Možná se vám takové ciráty okolo obyčejných nudlí zdají zbytečné, jíst se dá i v kuchyni z kastrolku. Ale je chybou se odbývat, pro hosta byste také prostírali, abyste ho uctili co nejlépe. A sami sebe si nevážíte?!

Mohu vás ujistit, že to jsou ty drobné radosti, které si můžete dopřávat každý den.  Tak jako postavy z románu pro děti od Colette Vivierové  Dům drobných radostí (Albatros 1986). Možná vaše vnučka chytila ve škole plané neštovice a nemůže chodit ven. Zalovte ve své knihovně a znovu si s ní přečtěte deník jedenáctileté holčičky Aliny, která žila s rodiči a sourozenci v činžovním domě v Paříži někdy v polovině minulého století. Kniha je neuvěřitelně milým vyprávěním o naprosto nedobrodružném životě obyčejné nepříliš movité rodiny. Žádné auto, žádné dovolené u moře nebo lyžování v Alpách.  Jak praví záložka „skromný život, bohatý na drobné radosti a plný vzájemné lásky“. 

Nu, některá současná děvčátka jsou hodně samostatná a nebojácná a dobrodružství je láká. Nejraději by letěla rovnou do vesmíru. Pro ně možná vyberete sci fi Alenka z planety Země nebo Alenčiny narozeniny nebo Milión Alenčiných dobrodružství od Kira Bulyčova. Život v budoucnosti  je popisován velmi vtipně s dávkou ironie, vesmírné cestování je běžnou věcí právě tak jako kontakt s mimozemskými tvory. Alenka hraje vždy hlavní roli. Asi tak do tří let byla totiž Alenka normální děvčátko. Pak začala dělat všechno naopak, ztrácela se v nejméně vhodných okamžicích a docela náhodně dělala objevy, které překračovaly možnosti nejschopnějších vědců. Např. na návštěvu sluneční soustavy přiletěli Labuťané. Země chtěla hosty z tak vzdáleného místa mimořádně hezky přivítat. Labuťané nahlásili souřadnice přistání, ale nikdo je nemohl najít, nikdo neviděl jejich loď přistávat, jakoby se rozplynuli při vstupu do atmosféry. Veškeré hledání bylo marné. Při tom Labuťané stále opakovali zprávu „jsme v lese“.  Byli snad neviditelní?! Celé lidstvo je marně hledalo. To až Alenka je objevila. Přišla z lesa domů s košíčkem jahod. Na jahodách seděli postavičky ve skafandrech umazané od jahodové šťávy. Alenka si myslela, že to jsou trpaslíčci z pohádky. Chtěla si je nechat. Nevěděla, že je lidstvo hledá a že tráva je pro hosty lesem. Tak se podařilo Alence zabránit meziplanetárnímu konfliktu.

Pro dnešek radši dost. Sami si něco hezkého přečtěte (nebo uvařte).

Vaše bloggerka Hilda