neděle 20. března 2016

O malířství po česku


Román Stěna srdce od Romana Ludvy je dalším románem se vztahem k malířství. Inspirací pro hlavní postavu románu mohl autorovi být malíř Balthus, původním jménem Balthasar Klossowski de Rola (1908-2001).  Podle WIKIPEDIE jeho tvorbu ovlivnili spíše klasičtí malíři než avantgardisté.Roku 1926 odjel do Florencie, kde ho fascinovaly obrazy starých mistrů, zejména Piera della Francescy.  Stopy tohoto vlivu jsou patrné v celém Balthusově díle.

Spisovatel Patrik Honzl je okouzlen obrazy malíře Josefa Haly. Halovy obrazy jsou zpracovány perfektní technikou podobnou gotické malbě, září klidným světlem a lahodnou srozumitelností, dávají divákovi radost. Postavy z obrazů jsou jako oživlé porcelánové loutky na divadelním jevišti. Obrazy tohoto ne již zcela mladého umělce plní takové základní laické kriterium kvality obrazu: člověk si je chce pověsit doma nad gauč.
Honzlovu zvědavost podnítí také interview s Halem v časopisu Time a zmínka o „tajemství obrazu“. Hal se po letech strávených v cizině usadil s rodinou nedaleko Králík. Toho Honzl využije a domluví si návštěvu. Hal prozaikovu zvědavost krotí a své vyprávění začíná v roce  1968. Jeho rodiče i sestry hned po příchodu armád emigrovali. On sám již dříve opustil studia na AVU a také se po srpnu rozhodl pro emigraci. Následoval rodinu do NSR do Sigburgu. Pracoval na pile a po večerech zase začal tak jako v Praze malovat obrazy v duchu abstraktního expresionismu, ale není se svou tvorbou spokojen.
Náhodně se začte do publikace o gotice a objevuje studii „Obraz je oživlý organismus“ od Laury Cherubini. Studie zmiňuje obraz čtoucího mnicha z XIII. st. z majetku kláštera San Giovanni dall Valle v Toskánsku. V pravém dolním rohu obrazu je podle staré legendy prý neviditelným inkoustem napsáno v čem tkví tajemství obrazu, definice jak malba ožívá. Hala se zmocní klukovská touha tajemství odhalit. Pomůže mu Georg Mader, majitel obchodu s výtvarnými potřebami, milovník umění a sběratel, se kterým se Hal v Německu seznámil. Mader  zkontaktuje Lauru Cherubini, která pracuje jako kurátorka v muzeu v Turíně. Je to mimořádná žena nejen pro svou fanatickou lásku k malířství.  Zajistí pro mladého malíře bezplatnou stáž v muzeu, ubytování, seznámí ho s řadou lidí. Jedním z nich spisovatel Dino Biaggo, autor knihy Život je krásný. Právě s ním Hal filosofuje o tématu tvorby, ve kterém by podle nich měla být tisíciletá  tradice  i současnost. Tak jako je to obsaženo v názvu gigantického žulového masivu v Yosemitském parku. Siouxové ho pojmenovali Salathé, Srdce a běloši později přidali Wall, Stěna. Pro Hala se tím tématem stává Rodina. Vztah s Laurou a další zážitky z Halova pobytu v Turině nasměrují nejen celou jeho tvorbu, ale i osobní život. Tady Halovo vyprávění končí.

Pro Honzla je i krátký pobyt u Hala v jeho domě a s jeho rodinou  intenzivním zážitkem. Jakoby se i on stával součástí scény. Odjíždí domů s dojmem, že Hal přizpůsobuje svůj život světu svých obrazů. Návštěva mu přináší nejen osvětlení „tajemství obrazu“ a námět pro psaní, ale i prostou radost  z vlastního rodinného štěstí.


Vaše bloggerka Hilda

neděle 6. března 2016

O malířství


Malířství je pro mě španělskou vesnicí. Nemám ovšem na mysli malířskou živnost provozovanou mistrem Kondelíkem (Ignát Herrmann Otec Kondelík a ženich Vejvara, mimochodem pro dnešní manželky by  paní Kondelíková měla být vzorem domácí diplomacie). Na základce jsme měli předmět zvaný výtvarná výchova. Spočíval většinou v patlání vodových barev na čtvrtky A4 podle doneseného ovoce či podzimních listů. Také se mi vybavuje traktor s vlekem naloženým cihlami, který se mi vzhledem k velikosti čtvrtky podařilo zminiaturizovat. O malířství jako o výtvarném umění s historií začínající v pravěku se nám při těchto hodinách nikdo nesvěřil. Střední škola nás učebnicí Jaroslava Charváta Světové dějiny o malířství spoře informovala pouze několika větami o každé etapě nazvané řád (od prvobytně pospolného a otrokářského řádu k řádu socialistickému). Máte-li příležitost, zkuste učebnici prolistovat. Dějiny z hlediska třídního boje jsou dnes zdrojem zábavy a podivení. Jak jen jsme dokázali ve zdraví ty bojové tlachy přežít?! Možná právě kvůli mezerám ve vzdělání pro mě vývoj malířství končí někde u francouzských impresionistů.

Ostatně nejmilejším z nich je pro mě Angličan Alfred Sisley. Právě tento malíř v roce 1895 maluje svůj obraz se zimním motivem v prologu knihy Elizabeth Kostove Zloději labutí.  Prolog předznamenává román, který je sice o detektivním pátrání, ale je psán tak, aby stejně jako impresionismus zachycoval „okamžitou atmosféru dané chvíle“ navíc vesměs v pozitivním ladění. To považuji za velkou přednost knihy „na pomalé čtení“, popravdě jsem ji od americké autorky neočekávala. V roce 1999 přivezou do soukromého sanatoria v Goldengrove muže, který byl zadržen s nožem v ruce V Národní galerii ve Washingtonu. Známý a talentovaný malíř Robert Oliver takřka nekomunikuje. Jediné, co ho zajímá je balíček starých dopisů.  Jeho případ doktora Marlowa velmi zaujme možná proto, že sám maluje. Obstará svému pacientovi malířské potřeby a Oliver začne malovat tvář stále stejné neobyčejně životné ženy ve starobylých šatech pokaždé v jiné náladě. Oliver posléze svěří doktorovi balíček dopisů k okopírování. Na základě obsahu dopisů může doktor Marlow pátrat v minulosti svého pacienta, aby odhalil příčiny jeho depresivního a zároveň hněvivého duševního stavu. Začne v Národní galerii u Gilberta Thomase, autora obrazů Leda a Autoportrét s mincemi. Právě u těchto obrazů byl Oliver přistižen s nožem v ruce. Pokračuje u jeho bývalé manželky Kate v Severní Karolíně, která dosud bydlí ve venkovském ráji v  Greenhillu, kde dříve Oliver učil. Kate mu vypráví o svém manželství a prozradí i jméno Oliverovy milenky Mary Bertisonové.  Marlow postupně dostává překlady francouzsky psaných dopisů datovaných mezi 1877 až 1879 a podepisovaných Béatricí de Clerval. To ji Oliver stále maluje a její příběh se stává druhou dějovou osou románu.  Právě Béatrice je klíčem k zhoršení malířova duševního stavu. Po jejích stopách se Marlow dostane i do Acapulca, Paříže a nakonec své pátrání dovrší ve Francii.
Máte rádi pomalé čtení? Umíte si knížku vychutnat? Pak si sedněte a čtěte.
Vaše bloggerka Hilda



úterý 1. března 2016

Kam se poděla Elizabeth?

Zapomínám. Není divu, je mi přes šedesát, tak se to ode mě očekává. Očekávání plním v tomto směru kvalitně. Jenom namátkou z poslední doby.  Sundala jsem ze sporáku kastrol s dušeným  masem a až po obědě jsem zjistila, že sporák zůstal zapnutý. Na několik dní jsem odjížděla z bytu. Z nádraží jsem se ale musela vrátit domů, protože jsem se nemohla upamatovat, zda jsem zavřela okno. Šla jsem do samoobsluhy pro chleba a při vybalování nákupu jsem z nákupní tašky lovila samé sušenky a bonbony, ale žádný chléb.

Paní Maud z prvotiny Emmy Healeyové Kam se poděla Elizabeth  je na tom se zapomínáním podstatně hůř. Maud je přes osmdesát, dopoledne k ní chodí pečovatelka Carla, odpoledne dcera Helen. Televize Maud nebaví. Právě běží pohovkový pořad.  Lidé sedí na pohovce, mluví spolu a Maud nechápe, oč tam jde. Nemůže číst romány, zápletky jí nedávají smysl a nikdy si nepamatuje, kde skončila. Jde raději na nákup. Proč jí dcera, pečovatelka a dokonce i hokynář říkají, že nemá pořád kupovat konzervy broskví? Proč nad ní dcera vzdychá? Proč si s ní dcera nepovídá? Maud si ani nikdy nepamatuje, kdy vlastně dcera přišla. Vždy ji jen vidí odcházet. Možná by si to měla napsat. Ty kousky papíru s poznámkami jsou trochu nesystematické a povalují se všude. Některé jsou hodně staré a už jí nedávají žádný smysl. Jedna poznámka říká: ztratila se Elizabeth.


Elizabeth je přítelkyně, se kterou se Maud seznámila po manželově smrti. Co se spolu nasmály! Teď už se Maud s nikým nesměje. Začne proto přítelkyni hledat. Je to hledání více než zmatené, protože mysl Maud je hodně roztěkaná. Občas si přece jen vzpomene, dokonce se vloupá do domu, kde Elizabeth bydlí, oznámí zmizení přítelkyně na policii (dokonce několikrát, protože si nepamatuje, že tam už byla) a podaří se jí dát inzerát do novin.

Stav Maud se stále zhoršuje, neví co je za den, neví jaké roční období ani zda je den či noc. Skoro při každé vycházce se ztratí. To ji ale nebrání sebrat cestou třeba z chodníku bonbon, ztracenou náušnici, slimáka,  vyhrabat  z hlíny staré víčko od pudřenky. Jako mladá dívka přece také sbírala na pláži mušle. Celý den si dělá toasty, zapomíná, že už jedla. Nechápe, proč na ni ta cizí ženská křičí. Ano, něco tu páchne. Ne nebyla v kuchyni, tam je přece sporák s nápisem nevařit, tak proč si její dcera Helen myslí, že ho pustila. Někdy jsou situace komické, úplně vidím scénu jako z americké komedie. Maud je s Helen v restauraci a velmi nahlas za pozornosti všech hostů předčítá z jídelního lístku a Helen obrací oči v sloup. Maud si bohužel už nepamatuje, co vlastně ráda jí. Nepamatuje si ani proč má zavázanou ruku, a protože ji obvaz omezuje v pohybu, sundá si ho. Proč ji ale bolí ruka netuší. Ztrácí pojem času, neví  zda uběhlo pár hodin nebo jen několik minut.


Jediné co si Maud občas dobře vybaví, je doba po válce. V roce 1946 jí bylo patnáct, bydlela s rodiči. V domku s nimi bydlel i podnájemník Douglas. Její milovaná starší sestra Sukey byla už vdaná za Franka a bydlela jinde. Všechno bylo na lístky, jen Frank se věnoval černému obchodu a občas jim nějaké nedostatkové potraviny přinesl. Jednoho dne její sestra Sukey zmizela a přes veškeré pátrání ji rodina už nikdy nespatřila. Jak jen může tak zapomětlivá žena jako Maud vypátrat, kde je Elizabeth a co se stalo s její setrou Sukey!

(Pst, naprosto důvěrně, může.)


bloggerka Hilda