středa 15. dubna 2015

Fotografování

V jednom z příspěvků jste si mohli přečíst o tom, že mám ráda fotografování a dělám to už hodně dlouho. Dokonce tak dlouho, že mě to postupně přestávalo bavit, a tak jsem postupně přestávala fotit. Nakonec jediné, co jsem dělala, byly fotky jídel na Českou hospodyňku. A s těmi jsem navíc nebyla ani trochu spokojená. Chyběl jim ten správný šmrnc.

A tak jednoho zimní večera jsem bloudila po internetu a ejhle! Narazila jsem na kurz fotografování. Byl sice až v Praze, ale od tohoto náhodného objevu to již nebylo daleko k myšlence, najít nějaký podobný kurz blíž k mému bydlišti.  Netrvalo to dlouho a objevila jsem tento typ kurzu i v Hradci Králové. A rychle jsem se přihlásila, abych předešla pochybnostem, které někde uvnitř přece jen hlodaly. Má cenu v mém věku chodit ještě do nějakého kurzu a něco se učit?

A pak jsem na svůj "odvážný" čin tak trochu zapoměla, protože se nějaký týden nic nedělo. Až jsem našla v mailu pozvánku na první lekci. První co jsem udělala, tak jsem si vyčistila svou starou ale dobrou zrcadlovku NIKON D70. Není to žádný zázrak, ale na lepší zatím nemám nárok. Pak jsem prohledala několik krabic od stěhování ještě nevybalených a dokonce našla návod, který jsme si měli na první hodinu také přinést. A v den D jsem odvážně vykročila. 

První zjištění, které mi udělalo dobře, bylo to, že jsem z přítomných nebyla úplně nejstarší. Mumraj spousty neznámých lidí mi sice moc nevyhovoval, ale byla jsem natolik odhodlaná, že jsem vydržela. Naštěstí jsme se rozdělili na dvě skupiny podle toho, za jak zkušené či spíše nezkušené jsme se považovali. Usoudila jsem, že jsem začátečník, protože jsem až do této doby požívala na fotoaparátu pouze tzv. zelenou zónu  a motivované programy. Termín zelená zóna byl můj první objev na kurzu, až tady jsem se naučila, že zelenou zónou se myslí automatika. A byla jsem hodně zvědavá, jak se našemu lektorovi podaří, abych se jí někdy vzdala. Moje dosavadní náhodné exkurze mimo zelenou zónu přinášely až dosud pouze zklamání, a to i tehdy, když jsem se snažila vyčíst nějaká ta moudra z návodu...

Po několika lekcích jsem se pomalu začala orientovat v termínech, které jsem do té doby vnímala jen povrchně. Po druhém praktickém domácím cvičení jsem pochopila, na co je dobré ISO, clona a expozice přestaly být slovem sprostým. A hlavně jsem začala mít chuť si zkoušet to, o čem jsem se postupně a zajímavou formou dozvídala. Najednou mi nebylo zatěžko strávit fotografováním, prohlížením fotografií a jejich vyhodnocování několik hodin o víkendu. Začala jsem přemýšlet o tom, co mám před fotoaparátem a jak to vyfotit co nejlépe.  Dokonce jsem si koupila novou tiskárnu na fotografie, protože domácí fotografické úkoly musíme nosit v papírové podobě. A vyplatilo se to. Nejen, že jsem ji zprovoznila bez problému, ale tiskne  opravdu dobré fotografie.  Musīm přiznat, že na ty papírové se člověk zahledí mnohem častěji. Zvláště, když je na nich můj malý vnouček Jakoubek. 

Ale o něm zase někdy jindy. Doufám, že mi mé fotografické nadšení ještě dlouho vydrží. Vždyť se toho musím ještě hodně naučit!