sobota 7. listopadu 2015

Jak mi do života vloudily rybníky

Vloudily se mi do života pomalu a nepozorovaně, ale zato natrvalo. Uvědomila jsem si to minulý víkend, když jsem se vypravila na výlov rybníka Datlík. Výprava to byla jednoduchá, neboť tento rybník je součástí soustavy novohradeckých rybníků  a je pár minut chůze od naší chaty. Podzimní počasí bylo slunečné, nebe jasně modré, vzduch průzračný. Prostě pravý opak toho, co máme obyčejně s výlovem rybníka spojeného. Alespoň já při této příležitosti očekávám zataženo, sychravo, jemný déšť, válející se mlhu, bahno a všudypřítomné vlhko. Tak je venku právě dnes, a proto mě to možná přimělo k této úvaze.

Z vlastního výlovu rybníka jsem ale byla zklamaná. Když jsem uviděla přilehlou louku zaplněnou do posledního místečka auty, tušila jsem, že to nebude to, co jsem očekávala.  U rybníka bylo snad více lidí než kaprů ve vodě. Pár mužů se lopotilo s vynášením ryb. Ti, co nepřihlíželi vynášení ryb z rybníka, stáli ve frontách na ryby. Buď na ty čerstvě vylovené, nebo již usmažené. Po pár minutách přešlapování ve frontě jsem radši odešla. Koupit čerstvou rybu bych si bývala chtěla, ale představa dlouhého čekání mě odradila.



Na druhé straně je velký zájem lidí o vlastní výlov i o nákup čerstvých ryb vlastně pozitivní. Návštěvníci, často i s malými dětmi, vidí na vlastní oči těžkou práci, dokonce vykonávanou s nadšením. A ryba domácí se přece jen častěji stává součástí našeho jídelníčku.

Když jsem se loučila s lesklou hladinou Datlíku  a vydávala se na cestu zpět, začaly se mi vynořovat vzpomínky spojené s těmito rybníky. Rybníky jsou čtyři, leží za sebou  jako korálky navlečené na pomyslné niti. Mají společný zdroj vody - potok jménem Biřička. Stejně jako potok se jmenuje i největší rybník ze soustavy. Jediný je vhodný na koupání, na břehu je i restaurace s letním posezením. Poprvé jsem jej viděla před více než třiceti lety, určitě plná očekávání, neboť to bylo v době, kdy jsem se s tímto krajem seznamovala. Poté mi hlavou ztřeštěně proběhla řada dalších obrázků - tlačím na blátivé cestě u rybníka kočárek se synem, máčím mu poprvé v rybníce malé nožičky a on zoufale křičí. O dva tři roky později přesně si pamatuji, že to bylo na prvního máje, vstupuje syn do rybníka zcela nepozorovaně, prý aby nám dokázal, jak je otužilý. Naštěstí je rybník mělký, tak jsme se jen stihli vyděsit.


Druhý rybník v pořadí se jmenuje Cikán, dodnes nevím přesně proč. Hladina vody bývá krásně modrá, stejně jako u ostatních rybníků. Kolem tohoto rybníka chodívám nejčastěji. Cestou do lesa na houby, borůvky či jen na procházku. Cestou z lesa, často s prázdným košíkem a bolavýma nohama. I na jeho hrázi jsem v dávných dobách drncala kočárek s jedním i druhým synem, nebo je pevně svírala za ručičku, když jsme do vody házely kamínky nebo sledovali kola na hladině. Ve zvláště tuhých zimách se na něm pro změnu dalo bruslit. V posledních letech k němu spíš chodívám sama. Posedět a sledovat klidnou hladinu, kochat se květy leknínů nebo fotografovat. Zdá se mi, že je zde vidět stále něco nového. I když v poslední době to zase tak fotogenické není - kácejí se stromy na hrázi a pravděpodobně se budou nahrazovat novými.


O třetím rybník Datlíku již byla řeč v souvislosti s výlovem. Na břehu se hezké posezení, prolézačky pro děti a tabule naučné stezky.  Poslední v řadě je rybník Roudnička. Všechny čtyři rybníky jsou spojené turistickou cestou, na které bývá zvláště o víkendech živo. Rodiče s dětmi mohou putovat po vodnické stezce a seznamovat se s vodníky, vílami, kouzelnými rybkami a dalšími pohádkovými bytostmi. Sice už nemám malé děti, ale mám malého vnoučka. Letos sice ještě absolvoval cestu mezi rybníky v kočárku nebo v závěsu, ale těším se, že příští rok si spolu vodnické příběhy přečteme.

neděle 1. listopadu 2015

Nemám ráda úklid, ale přesto uklízím

Tenhle nadpis vám možná nedává smysl, ale u mě je to opravdu tak. Nemám ráda vlastní proces úklidu, často ho odkládám. Ovšem mám ráda uklizeno. A tak často přemýšlím, jak si pro mě nepříjemný úklid usnadnit.

Poté, co jsem se přestěhovala a v novém bytě nemám žádný koberec, musela jsem nějak efektivně vyřešit úklid podlah. Podotýkám, že jde o světlé podlahy, na kterých je vidět každé smítko.  Klasický kýbl a hadr by sice posloužil, ale klečet na kolenou při vytírání podlahy se mi nechce. A tak jsem si s trochou nedůvěry vybrala a koupila ruční mop. Když jsem tu modrou  plastovou obludu vybalila z krabice, trochu mi poklesla čelist. Nejdříve jsem musela vyřešit, kam ji v mém malém bytě umístím. Ale náhodou se šikovné místečko na dně úklidového regálu ještě našlo.

Mechanismus  namáčení i ždímání mopu jsem pochopila skoro napoprvé.  Že musí být podlahy před "mopováním" pečlivě zametené, to mě taky brzy došlo. Stačilo jednou zkušebně setřít mopem kus podlahy a poté pracně odstraňovat z mopu vlasy a jiné nečistoty. Modrou obludu naplním do třetiny vodou, přidám kapku saponátu a jedu. 

Podlaha je vytřená za chvilku. Má to jen malou vadu, mechanické ždímání vytváří docela hluk, takže s ohledem na sousedy není možné mop používat v časných ranních či nočních hodinách. Návlek na mop s mikrovláknem krásně vyždímá, takže podlaha po setření rychle uschne. Dokonce je mop možné použít i na občasné setření klasických parket. Oceňuji, že mopem vjedu téměř do každého koutku a šikovně se s ním manipuluje i na schodech. Vydržel již rok pravidelné služby a slouží věrně dál. Pouze návlek jsem si koupila nový, protože na tom původním se "rozvolnily" gumy a stále častěji zkoušel opouštět své místo. Naštěstí náhradní návleky se běžně prodávají.

A co je na něm ještě fajn? Nakonec si ho oblíbil i můj muž. Asi si připadá s mopem trochu lépe, než když drží obyčejný hadr. Jednou za dva týdny hrdě vyrazí na schodiště v domě a nechá se s touto technikou obdivovat všemi sousedkami. A já jsem ráda, protože alespoň něco uklízí.