neděle 5. listopadu 2017

Jak jsem poprvé pekla dort RED VELVET

Dort s výstižným názvem RED VELVET je teď v kurzu. Dorty peču ráda, ale v poslední době k tomu nemám dost příležitostí. A tak když se jedna naskytla, přesvědčila jsem sama sebe, že právě tento dort vyzkouším. Ve svém věku se už nevrhám do těchto dobrodružství po hlavě, ale začínám pečlivým prostudováním příslušného receptu na různých pekařských či kuchařských serverech. Je to docela zajímavé čtení. Jednu skupinu tvoří recepty prakticky stejné, pečlivě opsané do posledního slovíčka. Druhou skupinu jsou recepty odvozené z těch původních, ale s různě rozsáhlými stopami lidové tvořivosti.

Dort RED VELVET, jak už jeho název napovídá, by měl být na řezu krásně rudý a sametově hebký. To je jeho kouzlo. Na přiložené fotografii můžete vidět výsledek mého snažení. Drobečky z korpusu, které jsou jedinou ozdobou tohoto dortu, jsou sice krásně tmavě hnědé, nikoliv temně rudé. Můj dort je samozřejmě temně hnědý i na řezu. Něco se prostě nepovedlo! Zkuste se mnou vystopovat, kde se v mém postupu stala chyba...


  • Nezbytnou ingrediencí tohoto dortu je červená gelová potravinářská barva. Koupila jsem ji v Tescu a pečlivě jsem si vybrala tu nejtmavší červenou, kterou měli.
  • Na rozdíl od doporučovaného postupu přípravy korpusů jsem se odvážně rozhodla, že nebudu péct obě části korpusu postupně za sebou, ale upeču je prostě najednou. Dvě dortové formy se do mé trouby vejdou a pak každý korpus prostě přeříznu. Šetřím energii.
  • Při odvažování surovin jsem zjistila, že mi chybí 50 g hladké mouky, odvážně jsem ji nahradila kukuřičným škrobem.
  • Můj oblíbený ruční šlehač téměř nezvládl zpracování tak velkého množství surovin. Krutě sténal a zahříval se, takže jsem ho po chvílích vypínala, aby si odpočinul. Moje ruka si odpočívala také. A v pauzách snila o kuchyňském robotu, který by pracoval sám, lehce a s nepředstíraným nadšením.
  • Jako zlatý hřeb programu jsem vytáhla onu rudou gelovou barvu z krabičky a překvapilo mě, že je v takové malinké tubičce. Neodměřovala jsem požadovanou lžičku barvy a rovnou ji celou vymáčkla a rozmíchala do podmáslí. Podmáslí zrůžovělo, ale nezrudlo.
  • Roztomilou růžovou hmotu jsem na střídačku s moukou přidávala do těsta. Bohužel jsem nesprávně odhadla potřebnou velikost nádoby na přípravu těsta, růžová hmota při šlehání stříkala všude kolem.
  • Místo kypřícího prášku bylo třeba rozmíchat jednu lžičku jedlé sody ve dvou lžičkách vinného octa a vzniklou pěnu rychle vmíchat do těsta. Našla jsem doma pouze rýžový ocet a vzniklá pěna zmizela dříve, než bys řekl švec. Nebyla jsem dost rychlá. Do těsta jsem přimíchala jen podivnou vodičku.
  • A jakoby to nestačilo, nakonec jsem zjistila, že jedna dortová forma má asi o centimetr větší průměr než druhá!
  • Korpusy se vzhledem ke své tloušťce pekly dvakrát déle, než bylo uvedeno v receptu. Logické. Krásně vyběhly, ale na první pohled bylo jasné, že jsou hnědé, nikoliv rudé.
  • Po vychladnutí na mřížce jsem je pěkně obalila do potravinářské fólie a dala odpočívat na pár hodin do lednice. Také jsem si potřebovala odpočinout a hlavně uklidit spoušť v kuchyni.
  • Příprava krému z mascarpone naštěstí nepřinesla žádná nečekaná překvapení. Krém byl hustý, hladký, sametový a po přidání vanilkového aroma se nádherně rozvoněl.
  • Korpusy se nechaly krásně a rovně přeříznout a jejich potření krémem byla už hračka. Nakonec nevadila ani nestejná velikost korpusů.

Výsledný dort byl chuťově vynikající, sametový, ale minimálně kvůli barvě to RED VELVET prostě nebyl.

PS. Recept na tento dort záměrně neuvádím, zájemci ho mohou snadno najít na internetu.

úterý 31. října 2017

Pórek v tom byl nevinně

Občas se mi stává, že nemám k vaření doma všechny potřebné suroviny. Většinou to řeším nějakou improvizací nebo prostě skočím do nejbližšího obchodu, který má denně otevřeno a je pouze přes ulici. Tentokrát mi chyběl pórek a bez něj by to prostě nešlo.

Hodila jsem něco na sebe a vyrazila. Prodejnu znám dost dobře, nakupuji tam často. A tak mě udivilo, že v příslušném boxu leželo jen pár hodně unavených pórků. Cenovka jejich „únavu“ přiznávala, byl to doprodej za sníženou cenu 13 Kč za kus. Rozhodla jsem se rychle. Nějaký pórek jsem potřebovala a věděla jsem, že nemám dost času, abych zašla do jiného obchodu. Postavila jsem se do fronty k pokladně a připravila si příslušnou drobnou částku. Jaké bylo mé překvapení, když po mně pokladní chtěla částku mnohem vyšší.


Bohužel jsem se s podobnou situací už párkrát setkala. Vím, že v takové situaci je nejrychlejší se dlouze nedohadovat, zboží prostě nechat na pokladně a nekupovat ho. Bez pórku se mi ale odejít nechtělo. Zároveň jsem však nebyla ochotna zaplatit za uvadlou zeleninu částku víc než dvakrát vyšší. Pustila jsem se tedy odvážně do vyjednávání: „To bude nějaký omyl, u tohoto pórku byla cenovka s informací doprodej a částka 13 Kč“. Pokladní: „V počítači máme cenu 30 Kč, jinou cenu tam nemáme“. Já: „Je mi jedno, jakou cenu máte v počítači, ale na boxu s pórkem máte cenu 13 Kč. Běžte se na ten box podívat, je dva metry odsud.“ Pokladní se neochotně zvedla a pomalu šla k boxu si ověřit to, co jsem jí řekla. Za mnou se vytvořila fronta netrpělivých nakupujících. „Cenu v počítači může změnit pouze pan vedoucí.“ sdělila mi vedoucí, když se vrátila do pokladny.

Chvíli jsem bojovala s myšlenkou hodit jí pórek na hlavu, ale pak jsem se ovládla. „Pokud to opravdu nejde jinak, předpokládám, že pan vedoucí obratem cenu v počítači změní.“ Doba, kdy pokladní po telefonu vysvětlovala vedoucímu, co se stalo, a on poté pravděpodobně změnil příslušnou cenu v počítači, se mi zdála nekonečná. Čekajících za mnou přibývalo a musela jsem si vyslechnout poznámky, že nějaká bláznivá ženská vpředu zdržuje kvůli jednomu blbému pórku. Čert mi to byl dlužen!

Nakonec jsem dosáhla toho, že jsem zaplatila pouze svých třináct korun. Z prodejny jsem téměř vyběhla, jen abych se co nejrychleji zbavila syčícího davu u pokladny. Měla jsem svůj pórek, ale cítila jsem se hodně mizerně. Jak se v podobné situaci zachováte vy?

středa 23. srpna 2017

Chodník, chodec, cyklisté

Jsou ještě chodci na chodníku v bezpečí? Po včerejším blízkém "setkání" s rychle jedoucím cyklistou na chodníku se mi tato otázka stále vrací. A přemýšlím o tom, jak bych se na chodníku měla chovat, abych případná ohrožení ze strany cyklistů minimalizovala...

Jdu si tak normálně po chodníku cestou z práce, když mezerou mezi domem a sloupem veřejného osvětlení, kde se právě nacházím, prolétne zezadu cyklista. Naštěstí si to dost dobře vyměřil. Ovanul mě  pouze proudící vzduch. Ale na chvíli jsem se zastavila s hrozivou představou toho, co by se mohlo stát, kdybych se náhodou ve stejném okamžiku rozhodla, že odbočím.

Chodník má už ze své podstaty sloužit pro chodce a zcela naivně si myslím, že by tam chodec měl být docela v bezpečí. Samozřejmě když pominu občasný náhlý pád sněhu ze střech v zimě. Téměř denně nachodím pěšky po chodnících centra Hradce Králové zhruba pět kilometrů. A podobná setkání s cyklisty na chodnících bohužel zažívám stále častěji. Nedávno jsem potkala v jednosměrné ulici na chodníku dokonce jezdce na motorce. Čím to je?

Hradec Králové je sice městem cyklistů, ale zároveň místem, kde jsou kilometry cyklistických stezek a v poslední době se objevily na ulicích i vyhrazené pruhy pro cyklisty. Proč tedy cyklisté jezdí s oblibou po chodnících? Zdají se jim ulice pro jízdu na kole příliš nebezpečné? Řeší tak vjezd v protisměru do jednosměrných ulic v centru? Naznačují, že je jich více než chodců a měli by mít chodníky pro sebe? A hlavně, když už po chodníku musí jet (i když je to proti předpisům), proč nepřizpůsobí rychlost? A proč téměř žádný z nich nemá na kole zvonek, kterým by mohl chodce na sebe alespoň upozornit!

Naděje na zlepšení se mi zdá  téměř mizivá. Ani jednou jsem nezažila, že by strážce veřejného pořádku některého z cyklistů jedoucích po chodníku usměrnil!

A tak mi nezbývá, než se po chodníku pohybovat obezřetně, opatrně se držet nejlépe stále na jedné straně, pokud možno neměnit směr ani se nezastavovat. A hlavně překážet cyklistům co nejméně! A doufat, že chodníky, kde je oddělený pruh pro cyklisty budou rychle přibývat.


Nebo máte nějaký lepší nápad?



úterý 1. srpna 2017

Inspirace pro letní vaření

Znáte to určitě všichni. Když teploměr v létě vyšplhá hodně nahoru, chuť něco vařit nebo péct pro změnu rychle klesne. Chvíli to určitě nevadí, dáme si salátek, nějaký ten jogurt, kousek ovoce a hlavně doplňujeme tekutiny. Naše tělo určitě snížený příděl jídla vydrží a ve většině případů nám i poděkuje!

Pokud však vedro trvá dlouho, může se stát, že budeme přejedení "zeleného lupení". Pomalu začínáme mít chuť na něco jiného. Lehkého a dobře stravitelného, ale určitě také dobrého. Ti ohleduplnější pomyslí i na to, že by příprava jídla také neměla trvat příliš dlouho.

Typickým letním pokrmem je lečo. Může být pouze zeleninové, nebo s dobrou klobásou.  Krásně vybarvených rajčat a paprik je v létě všude dostatek. Příprava velkého hrnce leča trvá zručné kuchařce zhruba hodinku. Když vaříme lečo pro dospěláky, nezapomeneme přidat chilli papričku či feferonku. Dodá leču ten správný říz! Jako přílohu většinou podáváme (dobrý) chléb. Podrobný postup na přípravu leča, které mě naučila vařit moje tchýně  najdete stránkách Česká hospodyňka.

















V horkých dnech se mohou hodit i těstovinové saláty. Je lepší si je udělat předem a nechat je odležet pár hodin v chladnu. Samozřejmě dobře přikryté, aby neoschly! Tyto saláty můžeme připravovat s masem i bez. Pár receptů pro inspiraci:
Těstovinový salát se sušenou šunkou
Těstovinový salát s lososem
Těstovinový salát s mozzarellou.

Lehké je také rybí maso a rovněž jeho tepelná úprava bývá rychlá. Pokud máte v rodině rybáře, jistě si poradíte sami. A my ostatní? Můžeme si třeba připravit kousek lososa s kuskusem.

Teplé víkendové večery přímo svádí k tomu vykouzlit něco na grilu. Co třeba připravit si
Grilovaná krůtí prsa na medu nebo Grilované ryby nebo  Grilované kuřecí plátky se šalvějí?

A jaké letní (rychlé, zdravé, chutné) dobroty jste si oblíbili Vy?

čtvrtek 29. června 2017

Půlden bez přístupu na internet

Až do dnešního rána jsem si myslela, že dokážu vydržet bez  internetu i několik dní. Když mi při čtení nejčerstvějších zpráv internet tzv. vypadl, nijak jsem tomu nevěnovala pozornost a šla jsem dělat něco jiného. Občas se to stává, po pár minutách je internet zase k dispozici.

Poprvé jsem zneklidněla asi po hodině, když jsem se chtěla podívat, zda moje obvodní lékařka dnes ordinuje. Před prázdninami je vhodné si vyzvednout prášky. Moje lékařka jde s dobou a kupodivu svou plánovanou nepřítomnost oznamuje i  na internetu. Normálně stačí kliknout na správnou záložku na tabletu a vidím, zda můžu vyrazit. Připojení však stále nefunguje. Vyrážím na slepo. Autobus městské dopravy mi ujíždí před očima a další jede za půl hodiny. Na jízdní řád jsem se také nemohla podívat předem. A ordinace se jako naschvál nekonala.

Mírně nažhavená se vracím domů. Internet stále nefunguje. Začínám s akcí, kterou soukromě nazývám "kontrola kabelů". Kabelů je hned několik, jeden se vine od okna za sedačkou, další se namnožily pod pracovním stolem. Jsou záhadně propletené a podle mě nepochopitelně zapojené do různých zařízení na pracovním stole. A bohužel i zaprášené. Tomu naštěstí rozumím. Na kolenou pod pracovním stolem se pouštím do likvidace nánosů prachu. Po chvíli nikde není ani smítko. Všechny konektory jsou dobře zasunuté, světýlka blikají. Internet však stále nefunguje.

Rezignovaně to vzdávám s naivní myšlenkou, že se to nějak "samo" spraví. Jdu radši vařit oběd. Zaseknu se u koření do rajské omáčky. Dobře vím, že bych to po několika kliknutích našla ve své vlastní kuchařce na internetu. Nakonec ze zbytků paměti vydoluji pepř, nové koření, hřebíček, skořici, tymián i bobkový list. Omáčka je zachráněna, ani jsem se nemusela pokořit a ponořit se do starých papírových kuchařek.

Potřebuji napsat pár anglických vět. Bez slovníku to nedám. Přesněji řečeno bez slovníku na internetu to nedám. Pro tyto účely mám svůj nejoblíbenější slovník trvale na záložce všech svých zařízení, která mohu připojit k síti.  Pár anglických vět odkládám na později a volám příteli na telefonu. Příteli, kterého jsem si kdysi porodila a vypiplala. Probíhá dlouhá a netrpělivá revize síťového připojení na dálku. Na vině je nefungující DNS. Podle pokynů měním nastavení na notebooku. Konečně! Kontrolní pohled do mé internetové kuchařky. Funguje to! Rychle se pustím do úkolu z angličtiny. Člověk nikdy neví...

Přenastavení parametrů na tabletu jsem sama nezvládla. Nějak to musím vydržet do víkendu, kdy se syn snad zastaví. Tablet bude zatím sloužit jen na hraní a jako čtečka. Ještě že na něm mám hezkou zásobou elektronických knížek!

Odpoledne, když jsem se ze všeho trochu otřepala,  jsem si zcela náhodou  při pohledu z okna všimla, že u nejbližšího věžáku stojí jeřáb a transportuje cosi na střechu. Cosi, co by mohlo souviset se síťovou komunikací. Všechno se mi "spojilo" až o hodinu později, když jsem zcela mechanicky klikla na prohlížeč na tabletu. Internet začal fungovat i tabletu, který nebyl přenastavený. Najednou to bylo jasné. Stačilo pár hodin vydržet, než se vyřešily následky noční bouřky a silného větru.

Dnešní příhoda mě (aktivní seniorku) přiměla k hlubokému zamyšlení. Opravdu se neumím obejít bez internetu? Nebo je to prostě jen praktická věc, která mi usnadňuje život?




čtvrtek 15. června 2017

Začíná léto - čas ovocných knedlíků

Dozrávání jahod vrcholí, krásné, vonící a červené jahody pokukují na některé z vlastních záhonků, těm ostatním se nabízejí na pouličních stáncích či na regálech obchodů. Málokdo jim odolá. A proč taky? Neznám nikoho, kdo by jahody neměl rád. Je to prostě slast se zakousnout do té nejkrásnější a nejčervenější a vychutnat si ji.

Po prvním opojení čerstvými jahodami většinou přicházejí na řadu jahodové knedlíky. Už jste je letos měli? Máte svůj oblíbený domácí recept, na který nedáte dopustit nebo každoročně pátráte po tom zaručeně nejchutnějším a zároveň nejjednodušším receptu?

V podstatě existují tři základní druhy ovocných knedlíků - z kynutého těsta, z bramborového těsta a z tvarohového těsta. Jak je jasné z názvu, kynuté knedlíky musí alespoň chvíli kynout a riziko, že nedopadnou na jedničku je u nich největší. Je třeba dodržet správný postup přípravy těsta  a horké knedlíky hned po vylovení z vody propíchnout vidličkou. K jejich plnění se často používá drobnější ovoce (borůvky, rybíz), v zimě se ovoce dá nahradit povidly. Na knedlíky z bramborového těsta zase potřebujete uvařené, vychladlé a nastrouhané brambory (pokud nepoužíváte směs z pytlíku).  Při rozhodování tak často vítězí ten nejjednodušší  recept - knedlíky z tvarohového těsta.

Na tvarohové těsto samozřejmě potřebujete tvaroh. Většina receptů doporučuje tvaroh zabalený ve staniolu, nikoliv ve vaničce. Důvod je jednoduchý - tvarohy ve vaničce obsahují více tekutiny, a to se může projevit na kvalitě tvarohového těsta. Máte-li ten "nesprávný" tvaroh, můžete ho nechat vykapat na hustém sítku nebo přes kousek plátýnka. Další významnou ingrediencí je mouka - většinou se používá hrubá a často se její část nahrazuje jemnou dětskou krupičkou nebo velmi jemně nastrouhanou houskou. Důvod je jednoduchý - těsto je pak "lehčí" a lépe se s ním pracuje. Nezbytné je vajíčko a špetka soli.

I když máte k dispozici zaručeně nejlepší recept na ovocné knedlíky a dodržíte přesně doporučovaná množství jednotlivých surovin, nemáte vyhráno. Po smíchání všech surovin by mělo vzniknout měkké, vláčně a zároveň nelepivé těsto, které můžete tence rozválet a obalovat v něm ovoce.

Většinou tomu tak není, a tak pokud se vám těsto "nezdá", zkuste velmi opatrně přidat trochu mouky. Různé druhy tvarohu a různá velikost vajec mohou způsobit, že je těsto řidší, než potřebujete.
Hotové těsto můžete buď vyválet a pokrájet na čtverce podle velikosti ovoce, nebo z něj vytvarovat váleček a odkrajovat z něj kousky. Kousek ovoce obalíte co nejtenčím plátkem těsta. Takto připravené knedlíky vhodíte do vařící osolené vody, opatrně oddělíte ode dna hrnce a počkáte, až vyplavou na hladinu. Vaří se asi 5 až 8 minut. Vyjmete je děrovanou naběračkou a můžete podávat.

Dochucení knedlíků na talíři může být velmi rozmanité. Základem bývá rozpuštěné máslo a moučkový cukr. Někdo používá zakysanou smetanu či bílý jogurt, jiný zase nastrouhaný tvaroh. Dobrou chuť!

pondělí 15. května 2017

Terapie pečením

Podle názvu knihy Láska s chutí makronky (Mladá fronta a.s. 2015) vás možná napadne, že Sarah Vaughamová napsala tzv. román pro ženy, popřípadě kuchařku. Jako obvykle u překladů  český název úplně nevystihuje původní myšlenku originálu, který zní The Art of Baking Blind. Celý děj se točí kolem domácího pečení a nikoho nenechá na pochybách, že autorka je nejen vášnivou kuchařkou, ale i výbornou vypravěčkou. 

Síť potravinářských obchodů pro zámožnější vrstvy britské společnosti hledá po zemřelé paní Eadenové, manželce majitele a zakladatele tohoto řetězce, nejlepší amatérskou pekařku. Má být nástupkyní ženy, jejíž kuchařku Dokonalé pečení z roku 1966 má každá Angličanka doma. Do finále soutěže se dostanou čtyři ženy a jeden muž. Pro autorku je soutěž východiskem pro vylíčení osudů postav jednotlivých soutěžících i retrospektivní pohledy do života samotné paní Eadenové prokládané láskyplnými pokyny pro domácí pečení. Jak jinak definovat např. větu: Práce s těstem se v mnohém podobá chování k manželovi: jsou chvíle, kdy mu musíte věnovat pozornost a dopřát citlivé zacházení. (str. 139). Perfektní charakteristikou knihy je  odstavec ze závěrečné kapitoly: Existuje spousta důvodů proč péct. Může se jednat o výživu, tvořivou práci, způsob, jak udělat dojem na druhé, hýčkání nebo touha po dosažení dokonalosti. Často ovšem pečeme proto, abychom utišili hlad, který by mnohem spíš zaplašilo prosté láskyplné gesto od někoho blízkého. Pečeme, abychom milovali a byli milováni.

Autorka v postavách finalistů soutěže skvěle rozvedla všechny tyto motivy. Jenom mužský účastník je vylíčen spíše okrajově. Po smrti manželky zůstal sám s dětmi a pečení bylo terapií v jeho zoufalství. Pro většinu mužů je takovýto druh terapie absurdní. Autorka tím však  naznačuje, že se vždy dá najít nějaká třeba i neobvyklá činnost, jejíž zvládnutí nám může přinést radost z tvoření a odpoutání mysli od našeho trápení.

Překvapivě se mi z celé knihy podařilo vylovit jen jeden recept (str. 15):

 Klasický desert z piškotového těsta, Viktoriin dort, musí být nadýchaný, vláčný a ovoněný čerstvými vejci a vanilkou. Tento jednoduchý moučník by měl působit jen maličko dekadentně: kousek piškotového dortu spojovaného malinovou marmeládou, případně v létě čerstvě natrhanými jahodami se šlehačkou, je každodenní luxus, jejž si může bez výčitek dopřát každý. Stačí pouhá tři vejce, 170 g cukru, 170 g tuku a 170 mouky s kypřícím práškem a božská mana z dortové formy může zdobit i váš stůl.

Na následující adrese  https://www.bbcgoodfood.com/recipes/1997/classic-victoria-sandwich  je uveden trochu jiný recept na Viktroriin dort:


Suroviny na těsto:

200 g cukru krupice
200 g změklého másla
200 g prosáté mouky
2 lžičky kypřícího prášku
4 vejce
2 lžíce mléka

Suroviny na náplň:
100 g změklého másla
140 g prosátého moučkového cukru
kapka vanilkového extraktu
170 g jahodového či malinového džemu



Postup:
Troubu rozehřejeme na 190 st. C (horkovzdušnou) nebo na 170 st. C. Dvě+ dortové formy o průměru 20 cm vyložíme papírem na pečení (nebo vytřeme tukem a vysypeme hrubou moukou). Ve velké míse šleháme dohromady všechny suroviny na těsto, až vznikne hladká nadýchaná hmota. Tu rozdělíme rovnoměrně do obou forem, povrch urovnáme. Vložíme do trouby a pečeme asi 20 minut do zlatova. Ke konci pečení zkusíme stisknout povrch moučníku, když se vrátí zpět, je upečený. Vyklopíme ho na mřížku  necháme vychladnout.

Suroviny na náplň ušleháme do hladka a natřeme na povrch jedné části moučníku. Na to rozprostřeme džem a přiklopíme druhou částí. Před podáváním poprášíme moučkovým cukrem.


Praktické poznámky:
  • V GB se prodává mouka již smíchaná s kypřícím práškem, u nás bych doporučila na uvedené množství cca 2 lžičky kypřícího prášku a polohrubou mouku
  • Podle ingrediencí nejde podle našeho názvosloví o piškot, ale spíše o třenou buchtu 
  • Zkuste ho s domácími vajíčky a kvalitním malinovým džemem, moučník vás dozajista oslní!

Vaše bloggerka Hilda