pátek 2. dubna 2021

Marta - tentokrát trochu romantiky

Vyjeli hned ráno směrem na Červený Kostelec. Marta mlčky řídila a na sedadle vedle ní se choulil Libor. Bylo sice docela chladno, ale vzduch v autě se pomalu prohříval. Ani jednomu z nich nebylo do řeči. Marta střídavě přemýšlela a tom, jak se asi Libor cítí, ale také se jí v hlavě převalovalo její vlastní rozhodnutí svého bývalého muže v hospici nenavštívit. Dospěla k němu hned na začátku, teď jen zaháněla to nepatrné šimrání někde kolem své duše, které ji říkalo, že je stále čas tohle rozhodnutí změnit. Libor o tom věděl, matčino rozhodnutí respektoval. Myslel si, že je připraven na to, aby zvládl rozloučení se svým otcem sám. Byl matce vděčný, že ho za otcem vzala autem, cestu vlakem nebo autobusem si v této době nejrůznějších omezení ani neuměl představit. Hranice okresu překročili bez problému, nikdo je nezastavoval. Zajímavou, mírně zvlněnou a později i kopcovitou krajinou projížděli beze slova. Marta jela docela spolehlivě podle navigace, asi po hodině cesty sjeli z kopce do údolí a zastavili před vchodem do moderní budovy hospice.

“Tak jsme na místě. Já si dám auto na parkoviště a pak se půjdu projít po městě. Můžeš být u otce jak dlouho budeš chtít, pak mi zavolej na mobil a sejdeme se zase u auta.” řekla Marta rozhodně. Možná i proto, aby ještě jednou a naposledy přesvědčila sama sebe, že jedná správně.
“Dík mami, snad to tady nějak vydržíš. A já ti pak dám vědět.” odpověděl Libor věcně, napřímil se, usmál se na ni a zmizel ve vstupních dveřích.
Marta ho sledovala pohledem a připadalo jí, jakoby viděla sama sebe. Libor nevědomky použil její gesta. Jistě mu bylo úzko. Měl před sebou první osobní setkání s otcem, ale možná i poslední. Byl plný obav, ale hlavně přesvědčený a odhodlaný.

Marta si zaparkovala auto a brzy našla v dosud ospalém městě hlavní náměstí. Nikde ani živáčka, jakoby město opravdu spalo. Přečetla si informační cedule, prohlédla si podrobnou mapu města. Obešla pár zajímavých památek. Opravdu jen obešla, protože všude bylo kvůli epidemii zavřeno do odvolání. Barokní kostel sv. Jakuba na náměstí ji zaujal tím, že má samostatně stojící věž. Podle popisu prý byly původně v plánu věže dvě, druhá však nebyla nikdy dostavěna. Prohlédla si i domek, ve kterém kdysi rok bydlela Božena Němcová. V domku je za normální situace expozice, kde je možné se seznámit s historií Červeného Kostelce a projít se místnostmi zařízenými dobovým vybavením. Navštívila i symbolický hrob bláznivé Viktorky z Babičky Boženy Němcové. Mimochodem Viktorka ve skutečnosti zemřela sešlostí věkem ve stáří 76 let. A pak konečně objevila snad jediné otevřené výdejní okénko, kde si koupila kávu a domácí oříškový loupák. Obojí si vychutnala na nejbližší lavičce.

Myšlenky, které se snažila svou aktivitou zapudit, se jí však stále vracely. Viděla sama sebe jako mladou, rozesmátou, nadšenou a samozřejmě naivní nevěstu v krátkých bílých šatech s kyticí červených růžiček. Sebe, jak pyšně drží čerstvě narozenou Ladu v zavinovačce a pyšně ji ukazuje nemocničním oknem novopečenému tatínkovi. Sebe, jak stojí s velkým břichem na prahu nového bytu a za ruku drží dvouletou copatou holčičku. A ještě jednou sebe, jak sedí zoufale na zemi u postýlky s plačícím miminem a druhou rukou konejší rozespalou Ladu. To bylo tu noc, kdy definitivně pochopila, že se její muž už nevrátí. A že se musí postarat o děti sama. Měla dojem, že se s tím už dávno vyrovnala, ale některé věci zůstávají hluboko uložené v lidské mysli. A příležitostně dají o sobě vědět. I tak však zůstávala přesvědčená, že uzavřené kapitoly života by člověk neměl znovu otvírat.

Z přemítání ji vyrušilo pípnutí Liborovy esemesky. Klidně by tu vydržela déle, sluníčko začalo krásně hřát a na okolních stromech se postupně rozezpívali ptáci. Pomalu vstala z lavičky, vyhodila kelímek od kávy do odpadkového koše a zamířila směrem k parkovišti. Když přišla na místo, Libor tam už čekal.
“Pojedeme?” zeptala se a teprve pak se na něj pozorněji podívala. Rty měl sevřené a slzy na krajíčku. Objala ho. Cítila, že se Libor potřebuje svěřit, a tak se rozhodli, že se před odjezdem společně ještě chvíli projdou. Stala se Liborovou vrbou. Ještě nikdy k ní nebyl vlastní syn tak otevřený a sdílný. A ona vnímala jeho sdělení všemi smysly. Teprve teď jí došlo, proč bylo pro Libora osobní setkání s otcem tak důležité. Pomohlo mu to leccos pochopit, vysvětlit a zbavil se spousty nikdy nevyřčených otázek. Nezabíhal do detailů, ale Marta pochopila, že mu otec vyprávěl hlavně o svém životě. Byla překvapená i tím, jak Libor vnímal detaily provozu hospice. Oceňoval příjemné prostředí, dostatek soukromí i empatické chování personálu. Z Červeného Kostelce odjeli až dlouho po poledni.Když se s Liborem loučila před jeho domem, byl vyrovnaný a dokonce zahlédla v jeho tváři i náznak úsměvu. Byla na něj hrdá, jak to dnes zvládl. Má už opravdu dospělého syna! A moc by mu přála, aby už překonal tu smůlu, která se mu v posledním roce stále lepí na paty.

Doma se po návratu moc nezdržela, sluníčko ji vylákalo ven na zahradu. Usadila se na lavičku umístěnou v otevřeném zahradním loubí, které by mělo být v budoucnu oporou pro popínavě růže. Ty však byly vysazeny v loňském roce a zatím se ostýchavě krčily jen u jeho paty. Teď to však bylo výhodné, protože se Marta mohla krásně vyhřívat v teplých paprscích jarního slunce. Původně sice měla v úmyslu ostříhat uschlé zbytky loňských trvalek a posbírat chvojí, které přes zimu chránilo keře růží, ale místo toho zůstala sedět na lavičce a odpočívala se zavřenýma očima. Až do chvíle, kdy jí do zdroje světla a tepla vstoupil jakýsi stín. Otevřela oči a nad ní stál Petr, který se právě vrátil z práce. Přinesl jí několik nádherných žlutých narcisů. Ne, nenatrhal je na zahradě, tyhle byly patrně někde z teplejších krajin. Tady na zahradě to bude ještě pár dní trvat, než začnou kvést.
“Moc ti děkuji, jsou nádherné.” řekla Marta a malinko se u toho začervenala. “Čím jsem si to zasloužila?”
“Předpokládám, že jsi neměla zrovna lehký den. Tak jsem ti chtěl udělat prostě radost.” řekl a posadil se vedle ní na lavičku. Čekal, co mu Marta řekne.
“Nakonec Libor navštívil svého otce sám. Já jsem jen zbaběle běhala po městě a čekala jsem, až se vrátí.” přiznala si Marta to, co dosud nedokázala vyslovit.
“Marti, nebuď na sebe tak přísná. Žádné závazky vůči němu nemáš. Nemusíš se do ničeho nutit, i když on se teď ocitl v těžké situaci. “ navázal Petr.
“Když si to Libor přál, chtěla jsem mu osobní setkání s otcem umožnit. Ale za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mi můj ex zase jakkoliv vstoupil do mého života. Ke mně už dávno nepatří. Nic mu nedlužím, spíš naopak. Já mám ráda tebe, vážím si našeho vzájemného vztahu. Prožívám, co jsem nezažila a nikdy bych to nechtěla ztratit.”
Petr ji lehce políbil na tvář a objal ji. Líbali by se ještě dlouho, kdyby kolem nich nezačala pobíhat a povykovat Sofie.
“Babička s dědou se pusinkují na zahradě na lavičce.” pokřikovala vesele a tančila kolem nich. Za chvíli z domu vyšla její maminka, choulila se do dlouhého pleteného svetru a okřikla Sofii, aby nezlobila.
“Pojď se k nám ohřát na sluníčku, jsi nějaká bledá a zimomřivá” zval ji Petr a udělal jí místo vedle sebe na lavičce.
“Není ti něco? Ráno jsem tě zase slyšela zvracet.” řekla Marta starostlivě a po pár vteřinách ještě dodala: “Snad nejsi těhotná?”
Lenka dost zoufale přikývla.
“S Martinem?” zeptal se Petr s přísným výrazem ve tváři a oddechl si, když to potvrdila.
A pak si všichni vzájemně objasňovali nečekaně novou situaci. Lenka zpočátku rozpačitě obhajovala svoje rozhodnutí pořídit si další dítě s mladším přítelem. Prý to neplánovala, ale také se tomu nebránila. Nečekala, že by se to mohlo stát v této divné době plné stresu a napětí. Ale stalo se. Martin už o tom samozřejmě ví a těší se. On na to vlastně přišel ještě předtím, než jí samotnou napadlo si udělat těhotenský test. Je empatický a je to správný parťák pro rodinný život. Má rád ji i Sofii a dokáže se o rodinu postarat. To musel Petr uznat. Martina si za tu dobu, co žil v jejich domě, docela oblíbil. Byl to pohodář, který se nebál práce, a to Petrovi imponovalo. I Marta s Martinem dobře vycházela. Znala ho vlastně už z doby, kdy chodil s jejím synem na gympl. Poté, co s ním společně žila v jednom domě, poznala, že jeho povaha se s tou Lenčinou výborně doplňuje. Martin to Lenkou to opravdu umí a má ji rád. Svoje si k tomu řekla i Sofie, která rozmluvě dospěláků pečlivě naslouchala. Její jedinou starostí bylo, zda se mamince narodí holčička nebo kluk. Sofie by chtěla holčičku, takovou jako je její kamarádka Hedvika, aby si měla s kým hrát.

Jediný, kdo při této roztomilé rodinné chvilce chyběl, byl Martin. Tentokrát neseděl v pracovně u počítače. Byl ve městě, vrátil se s kyticí nádherných rudých růží a jak se sluší a patří, požádal o Lenčinu ruku. A tak letos budou v rodině hned svatby dvě.



Marta - život jako na houpačce

Na dnešní odpoledne měla Marta docela jiné plány, ale nakonec se ocitla v malém bytě na sídlišti u Jany. Původně se u Jany měla zastavit Lenka, která ji od jejího přepadení navštěvovala pravidelně každý den. Zpočátku jen kontrolovala, jak se hojí její zranění. V dalších dnech se ji snažila povzbudit, aby se postupně vracela k normálnímu životu. Jana jí většinou jen mlčky naslouchala. Na první pohled ani nebylo znát, zda vnímá. Ale její stav se postupně zlepšoval. Pozitivně na ni zapůsobil zejména návrat do práce. Všichni z její softwarové firmy pracovali z domova, tak jí stačilo připojit se po síti. Z kolegů se jí nikdo na nic neptal, i když všichni věděli, co se stalo. A nikdo ji také nešetřil, dostala pořádnou dávku úkolů. Brzy pracovala stejným tempem jako dřív. Zbývající čas však trávila zavřená doma, vyjít z bytu prostě nedokázala.

Lenka měla v plánu se za ní zastavit i dnes. Ale od rána se cítila jako moucha a každou chvíli se jí motala hlava, tak radši požádala Martu, aby zašla za Janou místo ní. Snad to nebude problém. Jana ji po důkladné kontrole přes kukátko ve dveřích nakonec do bytu vpustila. Teď se Marta rozpačitě rozhlížela v jediné místnosti, kterou byt měl. Veškeré zařízení se skládalo z mini kuchyňského koutku, jedné velké postele a malého pracovního stolu s kancelářskou židlí. Nikde žádný obrázek, žádná kytka. Nic osobního. Jen poházené oblečení. Jana seděla mlčky na posteli s notebookem na klíně a nijak jí to neusnadňovala. Ožila až v okamžiku, kdy Marta vyndala z tašky sklenici s domácím višňovým kompotem. Vzala ho doma na poslední chvíli, nechtěla přijít jen tak s prázdnýma rukama.
“Přinesla jsem ti kompot, třeba ti přijde k chuti.” řekla a postavila ho na kuchyňskou linku.
“To jsem nikdy nejedla. Můžu ho ochutnat?” projevila Jana poprvé trochu zájmu.
“Samozřejmě. Proto jsem ho přinesla. Je tvůj.” dodala Marta a sledovala, jak se Jana snaží sklenici otevřít. Netušila, že na to stačí obyčejná mince. S otevřenou sklenicí se vrátila do postele, ale než se uvelebila, notebook odsunula pečlivě do bezpečné vzdálenosti.
“Ještě ti něco podám na pecky.” reagovala Marta a otevřela jednu ze skříněk kuchyňské linky. Až na jeden hrneček byla úplně prázdná. To ji zmátlo, ale jediný hrnek Janě podala. Jana mlčky likvidovala jednu višeň za druhou a pecky ťukaly do stěn hrnečku v pravidelném rytmu.
“Jedla jsi dneska něco?” napadlo Martu se zeptat, když sledovala rychlost mizejícího ovoce.
“Instantní ovesnou kaši. Našla jsem ještě jeden sáček zapadlý dole ve skříňce.” odpověděla Jana věcně a věnovala se dál konzumaci. Teprve teď si Marta uvědomila, že Jana pravděpodobně od přepadení v parku nevyšla z bytu. A postupně snědla všechno, co doma k jídlu našla. Nabídla se, že jí udělá pár palačinek. To ale netušila, že Janě chybí nejen potřebné suroviny, ale i základní nádobí. Pomalu jí docházelo, proč Lenka tolik trvala na tom, aby sem zašla. Nejde jen o ty modřiny a odřeniny, ty se postupně zahojí. Ale je potřeba Janu vrátit do normálního života. Alespoň do jejího normálního života s Aspergerovým syndromem.

Marta si přisunula jedinou židli v místnosti blíž k Janině posteli. Ta sice na chvíli zvedla hlavu od sklenice s kompotem, ale neprotestovala. Marta to vzala jako dobré znamení a potichu jí začala vyprávět, jak i jí před dvěma roky někdo přepadl. Jak se tehdy cítila. Jak potom musela bojovat sama se sebou, aby se postupně vrátila k běžnému životu a odvážila se chodit ven. I ona tehdy žila sama a dlouho jí trvalo, než se přestala bát. Mluvila tiše a dlouho a byla ráda, že jí Jana pozorně poslouchala. Snad se její snaha setká s pochopením.
“Nemáš tady už nic k jídlu a venku je krásně. Co kdybychom spolu zašli na nákup?” zkusila se zeptat, když skončila s vyprávěním. Ale neuspěla.
“Objednám si něco z Košíku.” snažila se kličkovat Jana.
“A budeš čekat další tři dny, až to přivezou.” snažila se jí Marta logicky odzbrojit. Chvíli se dohadovaly a přebíjely si vzájemně své argumenty. V tom byla Jana skutečně dobrá, Marta měla co dělat, aby jí stačila. Po dlouhé slovní bitvě nakonec Janu přesvědčila slibem, že s ní nejen zajde na nákup do obchodu, ale doprovodí ji i zpátky domů. Cestou do prodejny je zdržela už jen drobná epizoda s výtahem. Jana, ač bydlela v sedmém poschodí, výtah odmítala použít. S chabou námitkou, že se jí ve výtahu dělá špatně. Varianta, že Marta pojede výtahem sama a ona půjde pěšky, nepřipadala v úvahu. A tak společně ťapaly dolů po schodech. Při nákupu Marta jen nevěřícně sledovala, co všechno si Jana dává do košíku. Nějaké ovoce a zeleninu a pak už jen samé instantní výrobky. Nechtěla přivodit nějaký zádrhel, a tak to radši nekomentovala. Už to, že Janu dostala z bytu ven, považovala za úspěch. Není třeba tlačit na pilu. Jana postupně dostávala spokojenější a klidnější výraz, ale možná to bylo způsobené tabulkou čokolády, kterou slupla hned před obchodem. I přes to trvala na tom, aby se s ní Marta vrátila až na práh jejího bytu. Když spolu šlapaly nahoru po schodech do sedmého poschodí, měla Marta pocit, že jí na zádech rostou křídla. Nestalo se tak, ale přesto se dočkala odměny.
“Tak hodná na mě byla naposledy moje babička. Děkuju.” řekla Jana tiše, když se loučily. A Marta cítila, že to bylo z její strany něco opravdu mimořádného.

Doma ji Petr nalákal do sauny. Věděl, že se Marta nebude dlouho zdráhat, a tak byla sauna správně vytopená už v době, kdy se vrátila. Neváhala ani chvilku, když se dozvěděla, že budou saunu mít jen sami pro sebe. Naštěstí i jejich saunovací preference byly velmi podobné. Oběma vyhovovala hodně vysoká teplota, každý už měl v sauně své oblíbené místečko. Nemluvili, jen sledovali jak pot na jejich tělech postupně vytváří stékající potůčky. Nebo odměřování času v přesýpacích hodinách na stěně sauny. Užili si tři saunovací cykly s příjemným pocitem, že všechno napětí i starosti běžného dne kamsi odplouvají. Vnímali to stejně, nepotřebovali o tom mluvit. Stačilo jen odpočívat a uvědomovat si příjemné pocity vlastního těla. Až v okamžiku, kdy Petr naléval do sklenic zbytek vody ze džbánku, zeptal se jakoby mimochodem: “Neměli bychom už začít plánovat tu naši svatbu? Jaro už přišlo, covid snad pomalu a tiše odchází. A pokud bychom chtěli svatbu na Valdštejně, musíme si už teď rezervovat termín.”
To Martu překvapilo. Tady v sauně by takovou otázku rozhodně nečekala. Vlastně ani nikde jinde. V prosinci, kdy ji Petr požádal o ruku, se svatbou souhlasila, ale od té doby o tom spolu nemluvili. Automaticky svatbu odkládali kvůli epidemii. Ale ta snad v dohledné době pomine, to má Petr pravdu. Věděla, že by měla rychle a aspoň nějak zareagovat. Ale nevěděla, jak, tak se nejdřív dlouze napila vody, aby si urovnala myšlenky.
“Asi by to bylo nejlepší některý víkend v červnu nebo v červenci. A můžeme udělat takovou malou rodinnou svatbu. Naše děti a jejich rodiny, můj brácha. A třeba na Valdštejně. Bylo to tam moc hezké v zimě, určitě tam bude krásně i na jaře a v létě.” odpověděla trochu zamyšleně.
“Máš s tím nějaký problém?” zeptal se Petr s velkým otazníkem v hlase.
“Ne, nemám s tím problém. Jen mě to hodně překvapilo. Samozřejmě příjemně. ” odpověděla mu jednoznačně a naklonila se k němu, aby ho políbila. A pak se upřímně rozesmála.
“Budu s tím mít spoustu problémů. Jako každá ženská, budu přemýšlet, co si vezmu na sebe. Jakou bych mohla mít kytku. A také, zda využiju příležitost a ještě jednou v životě změním jméno.”
“Vždyť jsi říkala, že si necháš svoje příjmení, protože jsi na něj za ta léta zvyklá. Ale když se budeme jmenovat stejně, budu taky rád.” zasmál se i Petr. A pak si začali vymýšlet v souvislosti se svatbou roztomilé hlouposti a bavilo je to čím dál tím víc. Až tak, že nakonec rychle opustili saunu a radši se přesunuli do soukromí své ložnice.

V následujících dnech volala Marta svým dětem a bratrovi, aby je pozvala na svatbu a ujistila se, že budou moci na svatbu přijít. Všichni si ochotně termín rezervovali. Díky dlouhodobé nejistotě si nikdo v současné době nic neplánoval, a tak je pozvání víc než potěšilo. A samozřejmě doufali, že se tahle malá rodinná svatba opravdu bude moci konat. A že ji žádný koronavirus nepřekazí. Jen její syn s ní komunikoval jaksi nesoustředěně a vzápětí se dozvěděla, proč. Požádal ji, zda by ho jeden den v týdnu neodvezla do hospice v Červeném Kostelci. Věděl, že je jeho otec nemocný. V posledních videohovorech se několikrát zmínil o chemoterapii, ale víc o tom s ním mluvit nechtěl. Vždy rychle stočil řeč někam jinam. A tak Libor ve své mladické naivitě až doteď netušil, jak je onemocnění jeho otce vážné. K pobytu v hospici se prý rozhodl sám v okamžiku, kdy mu lékař sdělil, že všechny možnosti léčby jsou už vyčerpány a nabídl mu paliativní péči. Návštěvy v tomto zařízení jsou povoleny i v době nouzového stavu, a je to i postačující důvod k překročení hranic okresu. Marta z Liborova naléhání pochopila, že je už pevně rozhodnutý otce navštívit. I kdyby tam měl jet vlakem. A současně byla i v šoku, protože tohle by jí nenapadlo. I když v okamžiku, kdy se její bývalý muž po mnoha letech ozval, se chvíli zabývala myšlenkou, proč se ozývá právě teď. Normálně si na něj vzpomněla jen zřídka, bez stopy emocí. Ale teď ji zpráva o jeho stavu zasáhla jako blesk z čistého nebe. Přece jen s ním prožila pár let svého života a je to otec jejich dětí. Samozřejmě do hospice s Liborem zajede a bude svému synovi oporou. Jen si musí sama se sebou vyřešit, zda i ona chce svého bývalého muže vidět.

Marta - něco se pokazilo

Dnes k večeru si konečně užiju saunu, pomyslela si Marta, když čekala v malé zasedačce u vchodu na příchod dalšího zaměstnance. Její firma už pár dní fungovala podle nového plánu, který měl zamezit případnému šíření covidu mezi zaměstnanci. Lidé přicházeli do práce v odstupňovaných časových intervalech, aby se co nejméně potkávali. Pravidelné testování svých zaměstnanců vymyslela ještě dřív, než bylo seshora nařízeno. Ostatně její firmy se oficiálně netýká, protože má méně než 50 lidí. Nechala na každém, zda si v příslušný den zajde na některé z testovacích míst a přinese si jen potvrzení, nebo zda bude chtít otestovat při vstupu do firmy. Stovku testů pro firmu zakoupila a uvidí, jak se to bude vyvíjet dál. Dnes jsou naštěstí výsledky všech příchozích negativní. A nikdo ze zaměstnanců nevolal, že onemocněl, nebo, že musí zůstat v karanténě. A tak vlastně nic neřeší a pouze eviduje dobré zprávy. Má to i výhodu v tom, že si s každým svým zaměstnancem při jeho příchodu do práce chvilku popovídá.

Když byli všichni zaměstnanci ve firmě, přesunula se Marta do své kanceláře a začala se věnovat účetnictví. Dvoutýdenní uzavření firmy jí dělalo starosti, protože se samozřejmě nepříznivě promítlo do financí. Ale pokud bude firma už teď normálně fungovat, nemělo by to znamenat větší problémy. Na výplaty peníze budou, jen musí odsunout některé větší nákupy. A zdá se, že i oznámení na webových stránkách firmy o tom, že všichni jejich zaměstnanci jsou pravidelně testovaní, trochu zapůsobilo. V posledních třech dnech přichází trochu více objednávek od jednotlivých osob. Blíží se velikonoce, i v domácnostech se začíná víc uklízet.

Nadějný vývoj situace ve firmě, ale i přesvědčivé jarní sluníčko a modrá obloha ji brzy odpoledne odlákaly z práce. Sofii nemusela přesvědčovat, aby s ní vyrazila na chatu za městem. Jen Lenka, která dnes měla volný den a mimořádně nebyla v práci, se zdráhala jet s nimi. Sice mluvila o práci, kterou musí doma udělat, ale Martě bylo jasné, že spíš využijí s Martinem situaci, kdy budou sami doma. Přála jim to. Jsou mladí a k životu to patří. Naložila malou Sofii do auta a vyrazily společně na zahradu kousek za město. Měla v plánu zkontrolovat stav chaty i zahrady po dlouhé zimní pauze. A pak můžou vyrazit na procházku k blízkým rybníkům. Dobře zazimovaná chata byla naštěstí v pořádku, nikde ani nebyly žádné pozůstatky po náhodných nocležnících, kteří občas vyhledávali volně přístupnou verandu u chaty jako vhodný přístřešek pro přespání. V posledních letech se to stává už zřídka, protože některé z okolních chat jsou i v zimním období trvale obydlené. Otevřela část oken a okenic, aby důkladně vyvětrala. Když se vrátila na zahradu, našla Sofii u hradby okrasných keřů na okraji zahrady. Zdálo se jí, že trochu natahuje moldánky. Byla nešťastná, protože nemohla najít trpaslíka Pepču. Pamatovala si, že tady vždycky stával. Marta jí vysvětlila, že trpaslíka na zimu uklidili. Našly ho spolu v dílně, kde prospal zimu na polici hezky zabalený do starého svetru. Sofie ho pečlivě hadříkem vyleštila a pak ho společně umístily pod keře. Trpaslík byl probuzen, jaro definitivně začalo.


Už cestou zpět se Marta začala těšit na hřejivou náruč sauny. Snad ji Martin stihnul zapnout včas, aby se nemuselo na její rozehřátí čekat. Při procházce kolem rybníků obě dvě trochu prochladly, na otevřeném prostranství foukal nepříjemný a docela studený vítr. I Sofie se do sauny těšila, ale byla zklamaná, že maminka není doma. Martin se jí snažil  trpělivě vysvětlovat, že maminku zavolali k nějaké poraněné paní. A protože maminka je doktorka, tak musí lidem pomáhat. I když zrovna není v práci. Jeho vysvětlování moc nepomáhalo, Sofie se pořád stejně mračila a brala to jako nespravedlnost. S dětským pocitem v duši, že její maminku pořád někdo potřebuje a ona pak na ni nemá žádný čas. Marta se ji snažila zabavit přípravou domácího pomerančového džusu, který si vezmou s sebou do sauny. Ale její nespokojenost byla stále viditelná. Postupně odplynula až v okamžiku, kdy spolu seděly v sauně. Marta původně počítala, že se o Sofii v sauně bude starat Lenka, a tak ani nepřemýšlela o tom, zda mají děti v sauně nějaká omezení. Teď si musela vystačit se svou intuicí. Sauna byla vytopená na trochu nižší teplotu než obvykle, o tom se dohodli už předem. Posadila Sofii co nejdál od zdroje tepla a snažila se jí co nejjednodušeji vysvětlit, jak sauna vlastně funguje a proč je dobré do sauny chodit. Hlavně chtěla, aby jí Sofie okamžitě řekla, kdyby jí bylo něco nepříjemného nebo kdyby se jí udělalo špatně. Ale Sofie se usmívala a viditelně byla v pohodě. První cyklus v ohřívárně pro jistotu Marta zkrátila na minimum a Sofii pak zchladila pod sprchou pouze vlahou vodou. I tak Sofie radostně výskala, že to je moc studené. Pak se ochotně nechala od babičky zabalit do prostěradla a na lehátku se zachumlala pod deku. Jen trvala na tom, aby si babička přisunula své lehátko těsně vedle jejího a pak si spolu potichu povídaly. Marta jí vyprávěla o tom, jak se ona sama poprvé v životě saunovala. Tehdy byla hlavně zvědavá, když tady ve městě otevřeli první veřejnou saunu. Později objevila, že sauna je k dispozici také v areálu krytého bazénu a docela saunování propadla. Kromě letního období tam chodívala pravidelně každý týden. Byl to takový její pohodový rituál, kterým pečovala o své zdraví. Snášela dobře i vysoké teploty a na následné zchlazení v bazénu se studenou vodou se vysloveně těšila. Užívala si i relaxaci po saunování, kdy jakoby z jejího těla a mysli odplouvalo vše špatné a nepotřebné. Sofie babičku pozorně poslouchala, jen si nenápadně vysunula z pod deky svou ručičku a ta zabloudila pod deku k babiččině ruce.

Maminky se v sauně nedočkaly, i když si to Sofie moc přála a stále oddalovala odchod. Když vypily i poslední kapku džusu ve džbánku, dohodly se, že dnes se saunováním skončí. Byl čas večeře. A po ní půjde Sofie určitě brzy spát. Už teď byla zklidněná skoro nepřirozeně. Porýpala se trochu v zeleninovém salátu, který Marta připravila předem. S chutí zlikvidovala plněnou tortilu a hlavně se znovu pořádně napila. Naštěstí se maminka vrátila ještě během večeře, a tak jí Sofie mohla alespoň vyprávět, jak si s babičkou užily saunu. Oči jí přitom zářily. Nakonec si s maminkou slíbily, že příště půjdou určitě do sauny spolu.

Marta se sice snažila už během večeře dozvědět, proč byla Lenka odpoledne pryč, ale ta jí naznačila, že o tom nechce mluvit před Sofií. A tak na to došlo až v okamžiku, kdy Sofie usnula. Libor prý už před polednem volal Martinovi a zjišťoval, proč není Jana v práci. Tedy přesněji řečeno proč ji nevidí na síti, když by měla dnes jako každý pracovní den mít home office. Normálně bývala v síti připojená už od časného rána, protože byla zvyklá vstávat brzo. A do práce chodila s neomylnou pravidelností. Libor ji vlastně ani nepotřeboval k řešení nějakého problému, ale i když se po vzájemné dohodě nedávno rozešli, byla pro něj její přítomnost v práci jakási příjemná jistota. Pracovně spolu normálně komunikovali, dokonce se dá říct, že mnohem lépe než předtím. Libor teď už prostě věděl, jaká je a proč taková je, a tak některé věci, které by ostatní považovali za úlet, prostě nevnímal. Nějakou dobu vydržel čekat, zda se přece jen v síti neobjeví. Později se jí snažil dovolat. Měla vypnutý mobil. Už to bylo podezřelé, protože Jana byla zvyklá být k dispozici skoro vždy. Pro jistotu jí poslal na mobil alespoň zprávu, aby se mu ozvala. Pak zkontroloval všechna místa v síti, kde by se teoreticky mohla objevit. Její poslední stopu ve firemní počítačové síti našel ze včerejšího odpoledne, kdy odevzdávala svou práci. A poslední záznam na Facebooku byla také ze včerejšího odpoledne. A pak už nic.

Odpoledne už to nevydržel a vyrazil za ní domů. Zvonil u jejího bytu mnohokrát, nic se nepohnulo. Pak bušil netrpělivě na dveře. Na to zareagovala rezolutně paní ze sousedního bytu. Vyšla na chodbu a rovnou mu vynadala, že tu dělá randál. Pak se ale zklidnila a potvrdila mu, že Janu naposledy zaslechla včera k večeru. A přešla k dobrým radám na téma, že by se měla zavolat policie. V tom okamžiku Liborovi v mobilu zapípala příchozí zpráva. Jana. Konečně! Ale obsah zprávy nebyl vůbec povzbudivý. Včera při běhání ji kdosi přepadl. Nějak se dostala domů, ale dnes nebyla schopná jít do práce. Víc nic. Radši vypadl z paneláku ven, nechtěl nic řešit před sousedkou. Několikrát Janě ještě zkoušel volat z lavičky v nedalekém parku, ale nebrala to.  Nakonec to vzdal a napadlo ho, že se staví za Martinem, aby se s ním poradil, co by se dalo dělat. Odhadoval, že Jana bude potřebovat pomoc. Netušil, že bude doma i Lenka, ale teď se to docela hodilo. Dali všichni  hlavy dohromady a vymysleli, že by se k ní mohla dostat Lenka jako doktorka. A mohla by zjistit, v jakém je stavu a případně ji ošetřit, pokud bude potřeba. Navíc ji Jana také trochu zná, mohla by k ní mít důvěru. Libor poslal Janě další textovku s opatrným návrhem. Několik minut seděli všichni u stolu a čekali na odpověď. Byli si jistí, že Jana zprávy čte, a doufali, že o jejich návrhu aspoň přemýšlí. Souhlas přišel po několika minutách. Ano, ale může přijít pouze Lenka sama.

Libor doprovodil Lenku až ke dveřím. A opustil ji v okamžiku, když zmáčkla zvonek. Cestou dolů po schodech slyšel, jak se otvírají dveře a hned zase zavírají dveře. Snad se Lenka dostala dovnitř. A on musí s rukama v klíně čekat  u sebe doma. A doufat, že všechno dopadne dobře. Podrobnosti  se všichni dozvěděli až večer od Lenky. Jana prý byla včera běhat jako obvykle. Kvůli tomu, aby se při běhání nepotkávala s Liborem, změnila svou trasu. I tahle nová cesta byla příjemná, ale mnohem méně frekventovaná. Ale to jí spíš vyhovovalo, lidi až tak nemusela. Když probíhala parkem, všimla si periferně týpka, který k ní stál zády a opíral se o lavičku. Nevěnovala mu žádnou pozornost, běžela dál. A pak už toho moc neví. Jen to, že ji někdo zezadu srazil na zem, zalehl ji a začal se dobývat na její intimní místa. Snažila se vykřiknout, ale zacpal ji pusu a přirazil hlavu k zemi. Snažila se vykroutit a kopat kolem sebe, ale v poloze na břiše to moc nešlo. Cítila, že má odřenou tvář i čelo, tekla jí krev z nosu. Zoufale poslepu znovu kopla a tentokrát se asi strefila. Ozvalo se bolestné zavytí a sprosté nadávky. Tlak povolil. Nadechla se. Než se trochu vzpamatovala a začala se sbírat ze země, útočník kamsi zmizel. Možná i proto, že na dohled se objevila skupinka lidí. Jana se snažila doplazit k lavičce, aby si na ni sedla. Nechtěla na sebe upoutat pozornost, potřebovala se dostat jen co nejdřív domů. Už neví, jak se jí to podařilo. Doma ze sebe strhala všechno oblečení a dlouze se sprchovala. Pak si vzala prášek proti bolesti, zalezla do postele a snažila se usnout. Byla to však noc hrůzy.  Nepříjemný zážitek opanoval její mysl a opakovaně se vracel v různých obměnách. A přitom jí bylo tak hrozně, že ji dokonce napadlo, že třeba umře. K ránu patrně vysílením tvrdě usnula a probralo ji až Liborovo bouchání na dveře. Lenku sice pustila dovnitř, ale chovala se k ní velmi odměřeně. Ale nakonec se nechala prohlédnout a ošetřit. Hluboké odřeniny na obličeji musela Lenka znovu pečlivě vyčistit. A  doufala, že se zahojí bez následků. Další zranění na rukou a nohou byla jen povrchová, ta se snad zahojí sama. Kotník snad bude jen vymknutý. Jana divoce odmítala jakoukoliv další kontrolu jejího stavu v nemocnici. Rezolutně zavrhla  i nahlášení incidentu na policii. Lenka to osobně chápala, nikomu by to nepomohlo a pro ni samotnou by to znamenalo spoustu nepříjemností. A v kombinaci s jejím aspergerovým syndromem by to pravděpodobně ani nezvládla. Už to byl pro ni náročný výkon, když pustila Lenku do svého soukromí.  A aspoň trochu s ní komunikovala a spolupracovala.

Když se konečně doma dozvěděli, co se Janě stalo, byli z toho všichni zděšení. Zvlášť Marta, které to zároveň připomnělo její vlastní podobně nechutný zážitek. A také si všichni uvědomovali, že fyzická poranění se zahojí rychle, ale co udělá v Janině případu psychika, to nedokázal nikdo odhadnout.

  

sobota 6. března 2021

Marta a následky domácí sauny

Po dlouhé době našla ve své domovní schránce normální dopis s ručně psanou adresou. Byla to velká naducaná obálka a Marta si byla téměř jistá, že nepůjde o žádnou reklamu. Nedočkavě obálku rozřízla. Odhadla to dobře, byla to spousta obrázků namalovaných jejími vnoučaty. S chutí si je prohlížela a odhadovala, co na nich asi tak je. Skoro všechno, co děti kolem sebe vidí a čím žijí. Několik sněhuláků v různém provedení a sáňky - to je asi z doby, kdy si děti mohly užívat zimní radovánky. Pak několik koček, jedna snad i s čerstvě chycenou myší. Dort, který asi dostala Anička k narozeninám. A pak poznala i několik kreseb, kde se vyskytovala ona jako babička. Naštěstí ji děti znázornily vždy s úsměvem od ucha k uchu. A často držela hrnec nebo misku, patrně s něčím dobrým na zub. Na jednom z obrázků byla dokonce namalovaná na obrazovce počítače, to je teď jediná možnost, jak se s dětmi alespoň na dálku mohou vidět.

K obrázkům připsala pár slov její dcera:
“Mami, dětem se po tobě stýská, tak ti občas malují obrázky. Toník dokonce říkal, že by se nechal i otestovat, jen kdyby mohl jet za babičkou. Teď sice nechodí do školky, ale už i výuka předškoláků probíhá online. Připojujeme se do školky jednou týdně, dostaneme pár úkolů a během týdne je Toník musí udělat. Hodně kreslí, vystřihuje a lepí. Samozřejmě mu já nebo Milan radíme a pomáháme. Je to jiná doba...”
Marta se chvíli nad obrázky dojímala, ale pak si uvědomila, že musí vyrazit na nákup, aby bylo co k večeři. Dnes bude jídlo trochu slavnostnější. V nové domácí sauně bude probíhat první saunování.

Petrovi se sauna opravdu povedla, pomyslela si Marta uznale, když si ji byla prohlédnout po úplném dokončení. Vlastní dřevěná sauna s přední prosklenou stěnou byla sice smontovaná z dodané stavebnice, ale upravený byl i celý prostor v suterénu, kam byla sauna umístěna. K dispozici tu byl oddělený kout se dvěma sprchami i lehátka pro relaxaci. A další užitečné vybavení - malá lednička na nápoje, skříňka se skleničkami, věšáky a poličky. Poprvé si ji dnes vyzkouší Petr s Liborem a Martinem, kteří se na jejím vzniku také podíleli. A na Martě bude postarat se o Sofii a přitom připravit nějakou dobrou večeři pro všechny. Až chlapi skončí se saunováním, bude večer a určitě budou mít hlad. I Petrova vnučka Sofie půjde letos poprvé do školy a stejně jako Toník dostává ze školky domácí úkoly. Ty s ní však dělává maminka, popřípadě Martin. S babičkou si Sofie hlavně hraje, nebo jí pomáhá v kuchyni. A dneska jsou s babičkou tak trochu spiklenci, protože chlapům neprozradily, co budou dělat k večeři. Marta by jim to klidně řekla, ale viděla, že je Sofii líto, že ona dnes do sauny nemůže, a tak pro ni vymyslela alespoň přípravu jídla s překvapením. Sofie si dokonce mohla vybrat, co budou vařit. Samozřejmě budou připravovat špagety, protože ty Sofie miluje. A ještě k nim udělají hromadu salátu z čerstvé zeleniny.

Chlapi si první saunování opravdu užili. A pak se zrelaxovaní ochotně hrnuli k připravenému jídlu. Sofie je zasypávala různými otázkami ohledně sauny a oni při tom stíhali nejen jíst, ale i konzultovat drobné zádrhele ve fungování sauny a plánovat další vylepšení. Bylo vidět, že je to opravdu nadchlo. A to nejen jako jedna z možností, jak si zpestřit dobu coronavirovou, ale i jak si vylepšit svou tělesnou odolnost. Martu překvapilo i to, jak si Libor pochvaloval práci s Petrem.
“Jsem moc rád, že jsem ti mohl na sauně pomáhat. A hodně jsem se přitom od tebe naučil.” přiznával se Libor a Petr souhlasně pokyvoval hlavou.
“Práce, která je za mnou vidět, mě baví. Má nějaký smysl.” pokračoval, zatímco mu Petr doléval víno.
“A hlavně jsem se taky dostal na chvíli ven z té mojí domácí klece. Někdy už to tam začínám nenávidět. Připadám si jako malá bílá myš zavřená ve skleněném akváriu. Sem tam dostane něco k jídlu, občas se proběhne v kole. Někdy někdo zaťuká na sklo ona je z toho celá vedle. A tak pořád dokola...”
Po tomto monologu Marta uznala, že bude načase, aby Sofie šla do spát. Samozřejmě ji chvíli musela přemlouvat, protože ji řeči u stolu dospěláků velmi zajímaly. Nakonec jí musela slíbit, že zítra půjde do sauny ona s maminkou a s babičkou. A k tomu ještě pohádku na dobrou noc.

Z jedné pohádky nakonec byly dvě, trvalo to poměrně dlouho, než Sofie usnula. Ještě, že do jejího pokojíčku nedoléhal hluk, který dělali chlapi v jídelně. Pěkně se rozjeli, pomyslela si Marta. Pak začala rozeznávat Liborův ukřivděný hlas.
“Amy mě měla jen jako přívěšek...jako užitečný doplněk ke své kariéře. Nikdy mě nemilovala. Rozešli jsme se a ani nehnula brvou. Ale teď je na tom stejně jako my všichni... v lockdownu zavřená hezky doma...žádné cestování po světě.”
Než Marta došla dlouhou chodbou do jídelny, Libor přerývaně pokračoval: “A Jana...na tu jsem zase nesměl ani sáhnout...ta se bála, abychom nezplodili nějaké malé aspíky. A pro Lenku jsem byl jenom předskokan...předskokááán...” začal prozpěvovat. Poslední slovo se mu asi hodně zalíbilo. V tomto okamžiku bylo Martě jasné, že je třeba rychle zasáhnout. Vešla rozhodně do jídelny a očima přelétla situaci. Libor už naštěstí nemluvil a hlavu měl položenou na stole. Petr s Martinem se na sebe rozpačitě dívali.
“Tak se pánové o kamaráda jistě postaráte. Ten dnes domů nedojde. Uložte ho na pohovku nahoru do atelieru, ať se z toho vyspí.” řekla rezolutně a začala uklízet použité nádobí a prázdné lahve ze stolu. Z kuchyně pak zahlédla, jak Petr s Martinem dostrkali Libora ke schodům a pomalu ho vláčí nahoru do podkroví. Pomyslela si, že možná bude dobře, že se Libor vypovídal z toho, co držel někde uvnitř a co ho trápilo. Jen je škoda, že na to potřeboval alkohol, aby to dokázal ze sebe dostat. Ale pokud si to bude zítra pamatovat, bude mu třeba líp. Nebo také ne. Spíš ho bude pořádně bolet hlava, protože na alkohol není zvyklý.

Právě, když dovírala naplněnou myčku a chtěla ji pustit, přišel za ní do kuchyně Petr a hlásil: “Rozkaz splněn, paní velitelko. Liborovi jsme sundali boty, uložili ho na pohovku a přikryli.” Jako ješitný chlap chtěl dát Martě najevo, že zase jednala až příliš rezolutně. Věděl, že se Marta za tu velitelku bude durdit, ale to se mu u ní líbilo. Přistoupil k ní, objal ji zezadu a políbil ji na krk. Marta by se mu radši dívala do očí, a tak se snažila v jeho objetí otočit. Ale nedařilo se jí to, Petr jí držel pevně. V tom okamžiku vešel do kuchyně Martin. Chtěl se ještě napít, ale když je uviděl, zarazil se.
“Jdu si jen natočit trochu vody...” řekl potichu, jakoby by to bylo nezdvořilé.
“Jen pojď, my už jdeme nahoru.” řekl Petr a pustil Martu ze sevření.
Nahoru po schodech do podkroví skoro vyběhli. Jako dva spiklenci se smíšenými pocity. A oddechli si, když za sebou zavřeli dveře ložnice. Věděli, že na tomto výsostném území už je nikdo nebude rušit.
Petr Martu hned za dveřmi znovu objal a lišácky řekl: “Teď snad už všechny moje, tvoje i naše děti spí. Budeš mít trochu času i na mě?”
“Já snad na tebe nemám čas?” ohradila se Marta naoko rozhořčeně, i když tušila, že to Petr myslí trochu jinak.
“V poslední době jsi většinou spala, když jsem přišel do ložnice...” odpálkoval její otázku.
“Musíš přijít trochu dřív...” dodala už trochu zbytečně Marta. Oba věděli jak na tom jsou už v okamžiku, kdy se objali v kuchyni. Petr jí začal postupně rozepínat knoflíčky na halence a líbal ji na odhalená ramena. Ona mu vjela rukama pod vyhrnuté tričko na zádech. Ráda se dotýkala jeho teplé hladké kůže. A nakonec mu stáhla triko přes hlavu a uvolnila pásek na kalhotách. Jejich oblečení se postupně vršilo na hromádkách na zemi. Marta se ráda milovala úplně nahá, dokonce ani světlo jí nevadilo. Petr se v tomto směru velmi rychle přizpůsobil. Když si sedla na okraj postele, klekl si na zem a zabořil hlavu do jejího klína. V posteli mu kupodivu nevadilo, když byla jeho velitelkou. Líbilo se mu jak je hravá a vynalézavá. I jak ho inspiruje a jak mu umí dát najevo, co se jí líbí a co ji vzrušuje. Skoro vždy ho překvapila nějakou zajímavým nápadem, který zpestřil jejich milování.
Petr už chvíli vedle Marty spokojeně oddychoval, ale jí se stále nedařilo usnout. V posteli se přetáčela z jedné strany na druhou a hledala vhodnou polohu. Ale hlavně nedokázala zklidnit proud myšlenek, který jí vířil v hlavě. Bylo jí líto Libora, který se ještě nevyrovnal s rozchodem s Janou a cítil se nespokojený a osamělý. Ale věděla, že se s tím musí nějak poprat sám. Třeba mu s tím trochu pomůže zázemí téhle velké a zvláštní rodiny, která vznikla spojením několika dříve osamělých lidí. I její vlastní život se za poslední dva roky podstatně změnil. Nejen v tom, že žije s Petrem. Stala se neodmyslitelnou součástí tohoto domu, kam kdysi přišla jen pod tlakem okolností.

Marta - ach ty děti

Zhoršující se situace kvůli koronaviru už ovlivňovala skoro všechno. Přesto Marta považovala místo, kde s Petrem a jeho dcerou bydlela, za bezpečné zázemí pro celou rodinu. Za místo, kde se všichni scházejí a je jim tam dobře. Jakoby zde ze všech opadávalo to nepříjemné napětí, které bylo cítit všude venku. I Lenka, která se doma zdržovala ze všech nejméně, protože měla spoustu služeb v nemocnici, si dokázala doma dobře odpočinout a načerpat novou energii. Oddělení, kde pracovala, bylo změněno na covidové, a tak denně hleděla smrti do tváře. Ale zatím se jí dařilo oddělit práci a osobní život. Nemalou zásluhu na tom měl určitě její nový přítel Martin. Ten se při vyhlášení nového nouzového stavu k Lence zcela pragmaticky nastěhoval a začal se starat o Sofii, která nemohla chodit do školky. Martě se Martin hned od začátku zamlouval. A když zjistila, že je to i praktický mladý muž, který zvládá a dokonce ochotně dělá řadu domácích prací, tak si ji definitivně získal. Zdálo se jí, že by mohl být pro Lenku tím správným partnerem. Marta se s ním ochotně začala dělit o domácí práce a byla ráda, že neleží všechno jen na ní. I když teď zrovna do firmy nedocházela, často se cítila unavená a někdy uléhala s nepříjemným pocitem zbytečného vyčerpání.

Petr zase chtěl využít nucené volno, a tak se s velkým elánem pustil do budování domácí sauny. Ten elán byl potřeba, protože v době omezených možností a hlavně zavřených obchodů nebylo jednoduché sehnat všechno, co pro to potřeboval. Ale v okamžiku, kdy mu byla skládačka sauny doručena, měl už k dispozici skoro všechno potřebné nářadí a materiál. Stačilo začít. Marta sice jeho nadšení nesdílela, ale v podstatě ho chápala. Každý teď hledá něco, co má jasný a jednoduchý smysl a cíl. Něco, co ho důkladně odcloní od nepříjemné reality. Občas za Petrem do míst, kde začala vznikat sauna, zašla. Ale většinou jen aby ho pozvala k jídlu nebo se s ním na něčem domluvila. O to víc ji překvapilo, když tam jednoho dne uviděla i svého syna, který Petrovi s montováním sauny pomáhal. A pak se u nich začal objevovat pravidelně každý podvečer. Na vysvětlenou jen utrousil, že to má místo běhání. Někdy se k nim dokonce přidal i Martin, a tak jim šla práce rychle kupředu. Bylo vidět, že všechny ta fyzická práce baví. Je příjemné vidět, jak člověku roste něco nového pod rukama. A nejen to. V domě, kde dříve převládaly ženy, vznikla najednou silná chlapská trojka. Chlapi si mohli spolu i pokecat a poctivě to využívali.

Jednoho večera při příchodu do sauny Marta zaslechla úryvek rozhovoru Petra s Liborem. Nejdřív chtěla nepozorovaně odejít, ale pak jí zvědavost nedala a chvíli poslouchala. Pochopila, že se spolu baví o ženských, jak jinak. Vytušila, že je právě řeč o Amy, protože několikrát padlo její jméno. Ale ta slova nebyla určená jí, tak radši rychle a nenápadně vycouvala. V první chvíli jí bylo líto, že se její syn svěřuje někomu jinému. Ale došlo jí, že Liborovi asi ten mužský vzor v jeho životě chyběl, tak si to třeba teď tak trochu vynahrazuje. Nebo potřebuje radu či pomoc? Chvíli o tom přemýšlela, ale pak usoudila, že je to vlastně dobře. Dobře v tom smyslu, že je ochoten se svěřit. I v tom, že našel důvěru k jejímu partnerovi. A pokud půjde o něco podstatného, tak se to Marta stejně od Petra dozví.

Teď musela zapnout počítač, protože za chvíli má domluvený videohovor s dcerou. Těšila se, že uvidí všechna vnoučata. Ta se naštěstí naučila komunikovat s babičkou i touto neosobní formou. Toník jí určitě ukáže všechny své výtvory z posledních dnů. Stále něco staví z Lega, ale v posledních dnech objevil i starou stavebnici Merkur po tatínkovi. Vlastně díky této hračce zase k sobě našli s tatínkem cestu po jeho nemoci. Jednoduché spojování kostek z lega už Toník bravurně zvládá a dovede postavit podle návodu i složité věci. Ale spojování kovových prvků ze stavebnice Merkur pomocí šroubků a matiček mu zatím moc nejde. A tak zarputile trénuje u tátova pracovního stolu, kde si může hrát jenom on. Anička se zase ráda stará o své panenky. Ráda jim češe vlásky a fouká do nich dětským fénem, který dostala od Ježíška. A také ráda panenky převléká do různých šatů. A nejmenší Ema jí určitě bude ukazovat jejich nově narozené koťátko. Jak ráda by je Marta objala a sdílela s nimi jejich drobné radosti a starosti! Vždyť už je osobně neviděla přes tři měsíce. A patrně ještě dlouho neuvidí! V duchu si povzdechla právě v okamžiku, kdy se ozvalo známé vyzvánění a její dcera se objevila na obrazovce.

Rozhovor proběhl přesně tak, jak si představovala. A když se děti s babičkou dost vypovídaly, zbyl prostor i na další informace. Marta se od dcery dozvěděla, že se rozhoduje, zda má po rodičovské dovolené znovu nastoupit do práce. Oslovila ji totiž s dotazem jedna z větších firem v jejich regionu, která výhledově hledá personalistku. A nabízí velice zajímavé podmínky. Lada sice počítala s tím, že bude s Emou doma až do jejích tří let, ale mezitím se situace zkomplikovala. Její muž, který byl stále na nemocenské po prodělaném covidu, se dozvěděl, že až se vrátí po nemoci do práce, bude propuštěn. Sice neoficiálně, ale ze spolehlivého zdroje. A zatím vůbec není jasné, zda a kdy se uzdraví. Po několika odborných vyšetřeních, nové medikaci a návštěvách fyzioterapeuta se sice cítí mnohem lépe, ale některé problémy budou patrně dlouhodobé. Jejich rodinný příjem už dlouho tvoří pouze jeho nemocenská a rodičovský příspěvek. Nějak se s tím zatím naučili vyjít. Utrácejí jen za to nejnutnější a šetří, kde se dá. Ale bude třeba se rozhodnout, co a jak dál. Do své původní firmy by se sice Lada vrátit mohla, ale pravděpodobně na jinou a horší pozici, než před odchodem na mateřskou zastávala. Nová pracovní nabídka je pro ni mnohem lákavější, ale zatím netuší, jak se rozhodnout. Aničku s Toníkem by vozila do školky stejně jako dosud, ale co s Emou? Zvládal by její muž se o Emu celý den postarat? O nabídce, kterou dostala, mu řekla. Čekala, že jí k tomu řekne svůj názor. Neprojevil ani souhlas, ani nesouhlas. Spíš nezájem. Překvapilo jí to tak negativně, že rychle změnila téma hovoru. V duchu jeho chování omlouvala jeho nemocí, ale sama si nebyla jistá, že to je ten pravý důvod. Nebyla zvyklá dělat důležitá životní rozhodnutí sama. Ale asi bude muset. I když nikdo teď neví, co a jak bude za půl roku. Toník by měl v září nastoupit do školy, ale bude v září normální škola? Nebo jen škola formou distanční výuky, která vyžaduje přítomnost rodiče při výuce nejmenších žáků? Nebude to lehké rozhodování.

Obsah videohovoru s Ladou nasadil Martě brouka do hlavy. Lada se sice jen svěřovala, nežádala ji o radu. Ale Marta přesto přemýšlela, co by na jejím místě dělala. Určitě by ji lákala ta pracovní příležitost. Taková nabídka se vyskytne jen velmi mimořádně. Ale zároveň by v téhle nejisté situaci hodně váhala a snažila se, aby děti jejím rozhodnutím neutrpěly. Ona sama to kdysi měla jednodušší, práci si sehnat prostě musela, aby s dětmi neumřela hlady. A nikdo neřešil, že dávala Libora do jeslí, když mu ještě nebyl rok. A že denně utěšovala malou Ladu, když plakala na cestě do školky. Doteď si dokázala představit její uplakané oči, které se na ni tehdy tak nešťastně dívaly.

Z úvah Martu vytrhl až Petr, který ji našel, jak sedí potmě v křesle před vypnutým počítačem.
“Něco se děje?” zeptal se empaticky. Marta se ale vymluvila. Teď se jí o Ladiných problémech mluvit nechtělo. Spíš ji zajímalo, o čem si Petr povídal s jejím synem.
“Jak vlastně došlo k tomu, že ti Libor pomáhá se saunou?”
“Potřeboval jsem k montáži víc rukou, tak jsem mu prostě zavolal, jestli nemá čas mi s něčím pomoci. Čas měl a ochotně přišel. A zůstal, i když už jsem ho nutně nepotřeboval. Začalo ho to prostě bavit.” řekl Petr téměř jedním dechem.
“Ale on nikdy takové věci nedělal a nikdy nebyl moc zručný.” namítla Marta.
“Ono něco podržet nebo zašroubovat není zase tak velká věda. A mně se navíc zdálo, že je docela šikovný. Dobře se nám spolu dělalo.” přesvědčoval jí Petr.
“A bavili jste se u toho o holkách.” vyhrkla Marta.
“Jak to víš?”
“Zaslechla jsem něco o Amy, když jsem tam za vámi šla. Radši jsem rychle vycouvala. Nechtěla jsem vás rušit.” přiznala se.
“A proto tady teď sedíš potmě?” dovtípil se Petr. Pochopil, že to bude na delší povídání. A tak vylákal Martu, aby vstala z křesla a sedla si s ním na pohovku. A rozsvítil k tomu stojací lampu, která osvětlovala jen tenhle kout pokoje.
“Myslím, že nemusíš mít o Libora strach. Má prostě dobrý základ, dobře jsi ho vychovala. Vyprávěl mi hodně zajímavých věcí ze svého pobytu v Anglii. Samozřejmě i o Amy a jejích rodičích. O tom, jak moc ho svým sobeckým rozhodnutím zklamala. Jak se cítil nešťastný a vykolejený. A navíc, když začal v Evropě covid, musel se vrátit z Anglie domů, místo toho, aby nastoupil do práce v hotelu v Kanadě. Tam podepsal smlouvu půl roku předem a pak se mu všechno zhroutilo jako domeček z karet. Zdálo se mu, že to je pouze špatný sen, ze kterého se jednou probudí. Ale byla to tvrdá realita, kterou vzal nakonec na vědomí. Teď je rád, že má práci, která ho baví a přináší mu uspokojení.”
“Takže ani rozchod s Janou ho nemrzí?”
“Vypadá to, že se přes to docela rychle přenesl. Říkal, že měl celou dobu pocit, že s ní něco je, ale nemohl na to přijít. Rozhodně prý byla úplně jiná než Amy. A hlavně mu vadilo, že se stále vyhýbala nějakému bližšímu kontaktu. Proto na ní tlačil a možná ji tím vyprovokoval, aby mu tu knížku přinesla. Nakonec se domluvili docela rozumně, že se dál budou vídat pouze v práci. A pracovně prý komunikují bez problémů.”
Marta jen vzdychla, ale bylo to spíš úlevou. Přitulila se blíž k Petrovi. Ten měl ale dnes povídavou, a tak pokračoval:
“Vlastně ti takového syna docela závidím. Nikdy jsem si to neuměl představit, jaké to je mít syna. Skoro celý život jsem žil hlavně mezi ženami. A Lenku už znáš, ta na nějaké řeči moc není. Z domova odešla, jak nejdřív to šlo. A to, že jsme se nakonec rozhodli bydlet spolu, bylo jen východisko z nouze.”
Marta si dovolila nesouhlasit. Lenku postupně poznávala během jejich soužití v jednom domě a měla pocit, že si k ní našla cestu. Ale to by bylo ještě na dlouhé povídání. A Martě se už povídat nechtělo. Nejsou na světě jen jejich děti, jsou tu i oni dva. Přitiskla se k Petrovi ještě blíž, aby si tuhle myšlenku potvrdila.

 

Marta - a život jde dál

Marta s Petrem stále bydleli v rodinném domku společně s Lenkou a Sofií. Návrat do Martina bytu tak trochu mlčky odkládali, i když se na něm původně oba dohodli. Petr se tady prokazatelně cítil dobře a Marta se pragmaticky přizpůsobila. Vlastně i jí dělalo dobře vidět kolem sebe spokojené lidi. A Petrova dcera Lenka teď viditelně spokojená byla, i když se její pracovní tempo nezpomalilo a v nemocnici stále pracovala pod velkým psychickým tlakem. Vliv na její pohodu měl hlavně její nový přítel Martin, se kterým teď trávila většinu volného času. Přicházel skoro denně v době, kdy se Lenka vracela z práce, pokud bylo ještě světlo, vyráželi společně se Sofií ven, aby byli na čerstvém vzduchu. A vraceli se k večeři, kterou většinou připravovala Marta. Martin si rozuměl výborně se Sofií, i ta se na něj každý den těšila. Uměl si s ní povídat, pohrát si. Dokonce spolu často zpívali a učil ji hrát na dětskou flétnu. Martinovi se dokonce podařilo okouzlit i Martu, které občas pomáhal v kuchyni. Marta zjistila, že je to nejen slušný a dobře vychovaný mladý muž, ale že umí i dobře vařit. A tak mu po dohodě občas přípravu večeře přenechala. I jí samotné pak lépe chutnalo a hlavně neměla ten určující pocit, že večeře musí připravovat vždycky jen ona sama. Lence takového partnera ze srdce přála. Ale myšlenky jí často sklouzly k Liborovi. Podařilo se mu už vyrovnat s tím, co mu řekla Jana?

Volno, které Marta získala, když dočasně uzavřela svou firmu kvůli covidu, si skoro neuvědomovala. Odpočívat moc neuměla, lenošit už vůbec ne. I když si někdy v mizivých chvilkách uvědomovala, že by jí to aspoň občas prospělo. Byla prostě někde uvnitř naprogramovaná jinak. Teď se zabývala zejména tím, jak znovu uvést firmu do chodu. Bylo jí jasné, že si její firma nemůže dovolit delší výpadek v poskytování svých služeb. Navíc v době, kdy je po nich slušná poptávka.

Ale než znovu firma začne fungovat, musí mít všechno předem dobře promyšlené a zorganizované. Zatím má většina jejích zaměstnanců, kteří covidem onemocněli, lehčí průběh nemoci. Dá se tedy předpokládat, že se po několika dnech budou moci vrátit do práce. Ti, co dosud neonemocněli a jsou nyní na překážkách v práci, jsou z jejího pohledu teď zranitelnější. Když se jich zeptala, zda budou ochotni chodit po znovuotevření firmy na testy, všichni souhlasili. I oni věděli, že bude pro všechny lepší, když firma znovu začne fungovat. Za jakýchkoliv bezpečnostních opatření. Společně s Petrem se pokusili navrhnout nové pracovní skupiny. S tím, že chtěli oddělit ty, co již covid prodělali, od ostatních. A zároveň zvažovali v jakém horizontu se konkrétní zaměstnanci budou moci vrátit do práce. Každá skupina by měla fungovat samostatně a s ostatními skupinami by se neměla potkávat. Jednotlivé pracovní party by přicházely do firmy postupně v odstupňovaném čase, přebíraly pokyny pro pracovní den, nafasovaly potřebný materiál a nářadí a odjížděly na místo práce. Z firmy by pravidelně přišly do kontaktu jen s dispečerkou a se skladníkem, ti oba už mají covid za sebou. A zároveň Marta doufala, že nová pravidla pro práci budou zaměstnance motivovat k tomu, aby se v terénu chovali zodpovědně a vyhýbali se rizikovému chování. Jakmile by jeden ze skupiny onemocněl, museli by samozřejmě do karantény všichni.

I Petr souhlasil, že je takovéto řešení realizovatelné, a tak ho postupně probírali s jednotlivými zaměstnanci. Bohužel ne na nějaké poradě, kde by se mohli shromáždit všichni a vyříkat si to, ale většinou přes telefon. V lepším případě prostřednictvím video schůzky. Nejvíc diskusí bylo samozřejmě nad obsazením jednotlivých pracovních skupin, ale pod tlakem okolností nakonec všichni s navrhovaným řešením souhlasili. Lepší nějaká práce než žádná. Podle Martiných odhadů by už příští týden mohly do terénu vyrazit dvě pracovní skupiny, a tak Marta začala opatrně potvrzovat zakázky.

Petr se rozhodl, že pracovní volno využije zcela jinak než Marta. Na rodinné radě si nechal odsouhlasit vybudování domácí sauny. Při rekonstrukci rodinného domku s ní původně počítal, měl připravené všechny přívody, ale její realizaci tehdy odložil na později. A teď podle něj nastal správný čas pro dokončení díla. Sauna se v této době bude určitě hodit. A Petr tak využije volný čas, který mu spadl do klína. Martu to překvapilo, ale pomalu si zvykala na to, že má Petr i jiné zájmy než ona. Už věděla, že mu přináší uspokojení taková práce, po které něco hmatatelného zůstane. Nakonec i ona má saunování ráda, je to pro ni jeden ze způsobů relaxace, které si ráda občas dopřává. A už dlouho k tomu neměla příležitost. A protože se Petr rozhodl, že domácí saunu postaví z typové saunové stavebnice, nemuselo by mu to trvat ani příliš dlouho.

Po několika dnech, kdy se Martě Libor neozýval, se rozhodla, že už je na čase, aby mu zavolala ona. Věděla, že Libor není svěřovací typ a že mluví nerad o svých pocitech. Ale předpokládala, že měl dost času, aby si rozmyslel, co a jak dál. Chtěla, aby přišel na večeři, ale překvapil ji tím, že se staví radši na oběd. Asi se chtěl vyhnout Lence a Martinovi, kteří bývají na večeři, napadlo Martu dodatečně. A Libor skutečně na oběd přišel a dokonce včas. Pochutnal si na kovbojských fazolích, probral s Petrem věci kolem sauny. A pak Martě navrhl, že by se spolu mohli projít venku. Po zimních dnech s teplotou pod nulou se výrazně oteplilo, slunce svítilo jako o život a bylo prostě nádherně. Vyrazili po oschlé asfaltové cyklostezce směrem z města ven.

“Kam teď chodíš běhat? Tady na cyklostezce jsem tě už dlouho neviděla?” dala mu Marta neutrální otázku, aby nějak začala rozhovor. U Libora nikdy nevěděla, zda má jít přímo k věci. Během pobytu v Anglii na studiích se vídali minimálně a ani po jeho návratu domů spolu netrávili moc času. Libor chtěl žít svůj život a ona jako matka ho většinou mohla pozorovat zpovzdálí.
“Chodím běhat jinam a v jiném čase, nechci se tady potkat s Janou. Teď už ti mohu říct, jak na tom spolu jsme. Jistě chceš vědět, jak to s námi dopadlo.”
“To víš, že to chci vědět, která máma by nechtěla.”
“Vlastně jsme s Janou ani nechodili. Ona se jakémukoliv fyzickému kontaktu bránila. Asi věděla, proč. Jen já jsem to dlouho nechápal, že je trochu jiná. A proč je jiná, jsem se dozvěděl až z té knížky, kterou mi půjčila. Vlastně jsem až do nedávna přesně netušil, o čem Aspergerův syndrom přesně je. Teprve pak mi to došlo.”
“A co tedy bude dál?”
“Jana mi to hodně usnadnila. Prostě mi natvrdo řekla, že partnerský vztah s ní nemá žádnou perspektivu. Sama netuší, jak by takový vztah zvládala a navíc po něm ani netouží. Nechce, aby někdo vedle ní byl nešťastný. A navíc není vhodné, aby měla děti, protože dědičnost v případě Aspergrova syndromu hraje roli. Prostě mi nechce kazit život. Už prý se smířila s tím, že prožije svůj život sama. Samota prý jí zas až tolik nevadí, někdy dokonce musí být sama a nesnese vedle sebe nikoho jiného.”
“A proč ti to neřekla hned na začátku? U vás v práci se to neví?” zeptala se Marta a bylo jí syna líto. Věděla, jak těžko snášel rozchod s Amy. A tohle bylo pro něj určitě zklamání.
“Prostě ze začátku nepředpokládala, že bych ve společném běhání hledal něco víc. Ona je hrozně logická, ale tyhle věci jí ani nedocházejí. A v práci se o tom asi neví. Nebo jsem to nevěděl jen já. Jsem tam vlastně krátce a lidi moc neznám, protože všichni pracujeme na home office.”
“Ulevilo se mi, že to bereš tak rozumně.” řekla Marta. Očekávala, že jí její dojem buď potvrdí nebo vyvrátí.
“Neboj mami, není to stejné, jako s Amy. Podruhé už to zvládám líp. Chvíli se s Janou nebudeme vídat a snad si zvyknu. Ostatně jsem slíbil Petrovi, že mu pomůžu se saunou. Nebudu mít čas myslet na hlouposti. A když se s tím nevyrovnám, tak třeba skončí ten odporný covid, otevřou se hranice a seženu si práci v nějakém hotelu v zahraničí. A tam určitě zapomenu.”
Tenhle závěr Martu překvapil. Netušila, že by mohl Libor o svém odchodu do zahraničí ještě přemýšlet.

Marta - trápení

Rozhodnutí zavřít na nějakou dobu svou malou úklidovou firmu bylo pro Martu nevyhnutelné. Většina zaměstnanců byla nemocná nebo v karanténě, stejně by nebylo koho poslat k zákazníkům. V prvních dnech po rozhodnutí se Marta vrhla do zjišťování, co všech musí v této situaci jako majitel firmy udělat. A hlavně se potřebovala dozvědět, jaké má možnosti pomoci či podpory. K nějakým informacím se časem dopracovala, ale byly zmatečné a často i protichůdné. Denně je s Petrem probírali, snažili se je pochopit, najít způsob, jak se přizpůsobit. Ale sotva něco málo vymysleli, začaly se jim podmínky měnit pod rukama. Bylo to k uzoufání, a tak nakonec dospěli k jedinému možnému. Jakmile to bude jen trochu půjde, musí firma znovu začít fungovat. Třeba omezeně, jako kdysi na začátku.

Marta byla ráda, že v téhle situaci není na firmu sama. Petr byl dobrý parťák nejen do života, ale i do podnikání. Ve firmě Martu jako majitelku respektoval, věděl, že s ním stejně všechna důležitá rozhodnutí dřív nebo později probere. Teď se toto téma jejich životy prolínalo denně. Fungování firmy bylo pro ně existenční otázkou. Petr stejně do firmy denně na pár hodin docházel, věnoval se kontrolám a údržbě technického vybavení. A také zjišťoval další podrobné informace o ochranných pomůckách s cílem vybrat pro zaměstnance ty nejúčinnější. Marta zase obden volala svým zaměstnancům, aby zjistila, jak se jim daří, a trochu je povzbudila. A pak promýšlela, jak by bylo nejefektivnější po vynucené pauze ve firmě fungovat. Napadaly ji však pouze drobné dílčí změny. Ale čím víc se snažila něco převratného vymyslet, tím víc byla deprimovaná, že na nic nemůže přijít.

Naštěstí si Petr všiml, že se stále víc uzavírá sama do sebe. A za jejím čelem s výraznou starostlivou vráskou stále něco cyklí. Když na to přestala pomáhat slova, nenápadně ji vmanévroval do fyzických aktivit. Pokud to počasí mrazivé jen trochu dovolilo, vyráželi po obědě na dlouhé procházky, v ideálním případě i na běžky. Martě se z počátku nechtělo, ale Petrovy argumenty byly neprůstřelné. Když už nejsou přes den v práci, měli by využít příležitosti a získávat kondici pohybem na čerstvém vzduchu. Přes tuhle myšlenku nejel vlak. Nakonec Marta i to běžkování vzala na milost. Když po návratu svlékali zpocené oblečení, nemohla se dočkat společné teplé sprchy.

A vynucená pracovní pauza přinesla ještě jednu užitečnou aktivitu. Když byli doma, museli něco jíst. A tak Marta začala pravidelně vařit. Protože vždycky něco zbylo, dojídali to k večeři mladí. A libovali si, tedy hlavně Martin, který se k Lence prakticky nastěhoval. Jídlo uvítal i Libor, i když si ho spíš odnášel v krabičce na další den. Martu v téhle situaci vaření bavilo. Vymýšlela si nová jídla, ale poctivě je střídala s klasikou, kterou preferovali zejména muži jejího života. Byla vděčná za každou pochvalu, a těch bylo opravdu dost. Byla vděčná i za smysluplnou činnost v těchto nezvykle prázdných dnech.

Jednoho odpoledne se stavil Libor a byl sám. S chutí se najedl, ale když po jídle otálel s odchodem, bylo zřejmé, že přišel i z jiného důvodu. Když se maminky zeptal, zda už četla knížku, kterou jí půjčil, bylo jeho okolkování jasné. Potřeboval si promluvit. A měl toho na srdci opravdu hodně. Postupně se do své kolegyně z práce Jany zamiloval, ale nechápal, proč ona se brání, když jí to chce dát najevo. Pak mu přinesla tu knížku, aby si přečetl a pochopil. Jana má prostě Aspergerův syndrom, i když jí ho diagnostikovali až v dospělosti. Dětství měla tak pohnuté, že si toho nikdo nestihl všimnout. O rodiče přišla, když byla ještě dítě. A babička, která se o ni potom starala, se jejím trochu zvláštním chováním prostě nezabývala. V dětském domově patřila mezi ty, co jsou rádi sami, sami se i zabaví a nezlobí. Přišlo prý se na to náhodou až v situaci, kdy na vysoké škole nezvládla rozchod s nějakým asákem, který ji celou dobu vodil za nos, jen aby ji dostal do postele. Po rozchodu začala trpět depresemi, a teprve když se dostala do rukou odborníkům, tak se na to přišlo. Postupně si sama začala uvědomovat, že je trochu jiná než ostatní lidé. Že jinak věci prožívá, jinak uvažuje. Že neumí komunikovat s lidmi, že je neumí o nic požádat, že neumí vyjadřovat své pocity. Že si spoustu lidí umí nevědomky znepřátelit, když jim řekne pravdu. Že se sice nutí do kontaktu s lidmi, ale výsledem bývají jen stresové situace, konflikty a nepříjemné pocity. A tak je opravdu nejraději sama. Sama za hradbou svých rituálů, které ji udržují v bezpečné vzdálenosti od okolí. I tu knížku mu půjčila, protože mu to neuměla vysvětlit a chtěla, aby to pochopil. Prostě Jana nechce žádný vztah.
V místnosti se pomalu šeřilo a Libor tu seděl jako hromádka neštěstí. Martě ho bylo líto. Jako máma by ho chtěla potěšit, ale nevěděla jak. Není to tak jednoduché, jako pofoukat rozbité koleno. Věděla, že se s tím Libor musí vypořádat sám. Pohladila ho lehce po vlasech a řekla: “Buď rád, že ses to dozvěděl včas. Věřím, že to nějak zvládneš. Kdykoliv budeš potřebovat, tak se zastav nebo zavolej.”
Libor zvedl hlavu. Ale říct už nic nestačil. Do místnosti vpadla Lenka s Martinem a Sofii a automaticky zrušili svěřovací atmosféru, která tu až dosud panovala. Libor ze zdvořilosti prohodil pár slov s Martinem, ale pak se rychle vytratil. Potřeboval být sám.