neděle 12. února 2017

Halušky pod obojí

Musím se přiznat, že halušky ze syrových brambor mi moc nejdou. Zdá se mi, že je s nimi moc práce a výsledek je dost nejistý. Na druhé straně však mám halušky ráda, a tak jsem si našla svůj způsob, jak je připravovat. Kupuji prostě polotovar na výrobu halušek, mám jistotu, že se mi povedou a navíc se mi lépe odhaduje výsledné množství. Pokud vařím jen pro dva, tak si prostě hmotu na halušky rozdělím na polovinu a použiji na dvakrát.

Další důležitou věcí je sítko na halušky. Sice mám už několikáté, všechna předchozí mi dost rychle odešla, ale nedám na něj dopustit. V nouzi udělám halušky i bez sítka, hmotu se snažím hbitě odkrajovat nožem z prkénka, tak jak to dělávala moje tchyně. Ale v tomto případě halušky nejsou rozhodně tak krásně maličké a stejně velké, jako když se dělají přes sítko. A spíše se blíží chlupatým knedlíkům. Sítko lze koupit v domácích potřebách a v nejlevnější variantě není vůbec drahé.

Ke hmotě na halušky přidám vodu v množství uvedeném na obalu, promíchám a nechám nějakou tu minutu nabobtnat. Množství vody je dost důležité, pokud je na obalu uvedeno nějaké rozpětí, tak dávám vody spíše na horní hranici. Výsledná hmota by měla být jako řidší kaše. Ta se lehce propasíruje přes výše zmíněné sítko. Pokud vznikne  těsto ve formě hutné hroudy, bylo přidáno málo vody. Takové těsto se přes sítko protlačovat nedá, nastupuje nůž a prkénko a výsledkem bývají větší knedlíčky.

Halušky mám ráda na dva způsoby. S brynzou nebo s kysaným zelím a uzeným masem. Na halušky s brynzou samozřejmě potřebujeme tu brynzu, ideálně čerstvou. Není ji třeba moc, je hodně sytá. Pro čtyři osoby stačí 150 až 200 g. Brynzu rozdrobím na uvařené horké halušky, trošku ji promíchám.  Někdo si to ale rád míchá až na talíři. Potom halušky posypu opečenou slaninou a podávám.

Na halušky se zelím a uzeným samozřejmě potřebuji kysané zelí (asi 300 g) a uzené maso (asi 200 g). Kysané zelí před tepelnou přípravou pokrájím, přidám k němu lžičku cukru a poté ho krátce podusím. Uzené maso pokrájím na kostičky a lehce opeču na dvou lžících sádla v hluboké pánvi či v kastrolu. Přidám k němu podušené zelí a promíchám. Nakonec lehce vmíchám uvařené halušky a můžu podávat.

Obě jídla jsou za předpokladu, že použijete halušky z pytlíku, vlastně docela jednoduchá. Stačí si dobře zorganizovat všechny výše popsané činnosti tak, aby následovaly logicky za sebou. A pak si už můžete pochutnávat.

PS. Podrobný návod jak připravit halušky z brambor i další recepty samozřejmě najdete na stránkách Česká hospodyňka.

pátek 3. února 2017

Severská exotika

Vážená a oceňovaná švédská autorka Kerstin Ekmanová napsala mimo jiné poutavý historický román vydaný u nás pod názvem Vlčí kůže (MOBA 2015).

Děj románu začíná v roce 1916, kdy do kraje Jämtland  přijíždí nová porodní asistentka. Tento kraj se rozkládá ve středním Švédsku. Podle wikipedie je to hornatá země velmi řídce osídlená, většinu plochy tvoří jehličnaté lesy a jezera. Nejvyšší hora se tyčí do výše 1762 metrů nad mořem. Původními obyvateli této oblasti byli Jamtové. Žili v osamělých usedlostech a živili se zemědělstvím a lovem. V kraji se vyskytovali také kočovní Laponci se stády sobů. I po připojení k Norsku ve 12. století  a po té zas k Švédsku v roce 1645 si  obyvatelé drsného kraje uchovali značnou míru nezávislosti (a trvají na ní dodnes). Udržovali si tradiční způsob života a jejich nářečí vycházelo ze staré norštiny. Český čtenář však díky překladu nutně přichází o bohatý jazyk, který autorka používá podle národnosti a původu mluvících postav a který dokonce i některým švédským čtenářům činí potíže. 

Úžasná krajina Fäviken v kraji Jämtland

Obyvatelé horské krajiny nezasažené civilizací prožívají svá vlastní dramata, vlastní boje s nespoutanou přírodou a s nouzí, vlastní zvyklosti. Jejich životy se odvíjejí od osmi ročních období zatímco dění ve světě, Velká válka, politika je daleko od jejich Jämtlandu. Tady se vše diametrálně liší od civilizovaného a materiálně dobře zajištěného prostředí v Uppsale, ze kterého pětadvacetiletá Hillevi Klarinová přichází. Je to citlivá, ale nebojácná, sebevědomá, realistická a vzdělaná žena s pevnými zásadami. Místo porodní asistentky ve farnosti Röbäck na hranicích s Norskem přijme, protože její tajný milenec Edvard Nolin tam má nastoupit jako nový farář. Ten ovšem svůj vztah k ní tají, chová se pokrytecky, za svou fyzickou náklonnost k ženě se stydí. Naopak rozvážný hokynář Trond Halvorsen, který Hillevi přivezl na saních do nového působiště  a daroval jí na ochranu před zimou vlčí kůži, je proti Edvardovi přímý, empatický a bez jakékoliv stopy prudérnosti. Obdivuje ji od prvního setkání.  

Pruhy : modrý (jezera), bílý (sníh) a zelený (lesy), uprostřed středověká pečeť Jamtlandu – norský znak.
Republika je neoficiální a je hlavně turistickou atrakcí.Přidat popisek

Již cestou z Uppsaly zažije Hillevi otřes při pohledu na zabitou březí vlčici. Také první porod, u kterého asistuje, je spojen s dramatem, o kterém nikdy nedokáže nikomu vyprávět. Odehrává se v usedlosti Erikssonů v Lubbenu. V rodině neplatí obvyklá pravidla zdvořilosti a zásady křesťanské morálky, rodinní příslušníci mají jiné vzorce chování. V primitivních podmínkách se těžko dodržují naučené hygienické zásady, ale Hillevi na nich trvá. Dodávají jí jistotu a pomohou ke zdárnému průběhu porodu. Následuje však tragický zásah rodiny. I přes tyto zážitky však kraj neopouští. Vytrvá  na místě, které si zvolila a plní své povinnosti. Nepohrdá nevzdělanými pověrčivými obyvateli, jejichž řeči nerozumí a kteří mnohdy žijí v neuvěřitelně zoufalé bídě. Ze všeho nejdřív se začne učit místní nářečí, navazuje kontakty s lidmi, zapojuje se s nimi do obvyklých sezonních prací, nachází přátelství, lásku, ale i odmítání. Již cestou na nové působiště si zapíše recept na 

Masopustní knedlíčky

8-12 brambor (vařených nebo syrových, lze smíchat obojí)

2 hrnky ječmenné mouky nebo rozdrcených ovesných vloček
1 litr pšeničné mouky
2 čajové lžičky soli
7 hrnků mléka

Do mísy dáme prosetou mouku (nebo vločky) společně s nastrouhanými brambory. Po troškách přiléváme mléko, dokud nevznikne přiměřeně pevné těsto. Na pomoučeném válu uválíme z těsta stejně velké válečky. Každý knedlík plníme opraženou na kostičky nakrájenou slaninou a syrovátkovým máslem. Zabalíme je pevně, aby se nerozvařily. Vaříme je v mírně osolené vodě, dokud nevyplavou. Pak je vaříme ještě několik dalších minut. Podáváme se slaninou nebo s omáčkou ze syrovátkového másla.

Možná vám recept něco připomene nějaký náš tradiční pokrm?!
 
PS. osm ročních období není překlep, autorka je opravdu i s krajovými názvy a děním v přírodě uvádí.


Vaše bloggerka  Hilda

neděle 29. ledna 2017

Vaření je hra


K tomuto příspěvku mě inspiroval můj vnuk Kubík, kterému budou za pár dní dva roky. Jako každá babička miluji svého vnoučka a obdivuji každý jeho krůček kupředu. V posledních týdnech jsem si všimla, že se stalo jeho oblíbenou zábavou vaření. Tedy přesněji řečeno napodobování vaření.

Když se zamyslím, tak Kubík trávil v kuchyni hodně času už od malička. Nejdříve v závěsu u maminky na bříšku, odkud měl pěkný výhled na všechno, co se děje na sporáku. A občas si u toho trochu zdříml. Jakmile se naučil lézt  a měl sílu se trochu vzepřít, dobyl nejnižší zásuvku u kuchyňské linky. Naštěstí v ní byly pouze pokličky, které ho nijak nemohly zranit. Postupem času se probojovával do dalších zásuvek a zažíval hrátky s vařečkami, metlami, sběračkami, síty i válečky. Dalším jeho oblíbeným objektem v kuchyni se stala lednička. Nejenže se dále krásně otvírat a občas se tam našlo něco dobrého na zub, ale také se na ní daly krásně přichytávat magnetky všeho druhu.


A co teprve v kuchyni před vánocemi!  To se děly kouzelné věci! Kubík společně s maminkou vyvaloval těsto, vykrajoval zvířátka i zdobil perníčky. Co na tom, že je nějaké to zvířátko bylo trošku neforemné. Hlavně to byla prima zábava a malý človíček se jen tak mimochodem naučil spoustu věcí. 

Teď v lednu, kdy venku mrzne až praští a odpoledne se stále brzy stmívá, se Kubík doma pouští do svých vlastních kuchařských kreací. Stačí mu starý dvou plotýnkový vařič na zemi (samozřejmě nezapnutý) a pořádný hrnec s pokličkou. Vaří to, co miluje nejvíc. Špagety. Svědomitě je míchá, ochutnává, potom jakoby slije přes síto, postrouhá sýrem a už je servíruje všem, co jsou nablízku. I když je to jen hra, zdá se mi báječná.  A to v posledních dnech prý Kubík rozšířil svůj repertoár i o polévky. Máme se na co těšit!

Kubíčkův zájem o vaření jsme se rozhodli podpořit nákupem dětské kuchyňky. Trochu jsem se začala rozhlížet po internetu a nestačila jsem žasnout nad tím, jaký je v této oblasti výběr. Můžete si vybrat
od jednoduchých kuchyněk po plně vybavené, dřevěné či plastové, drahé i levné. A k tomu existují i sady nádobí a nejrůznějších přístrojů. Mimochodem i takových přístrojů, které sama ani v kuchyni nemám a nepoužívám.

Je to hezké a asi je dobré mít možnost si vybrat. Ale někde vzadu se mi nenápadně vnucuje myšlenka. Nepřestane ho hra na vaření brzy bavit, když bude všechno tak moc dokonalé? 

sobota 12. listopadu 2016

Kouzla s tvrdým chlebem v Brooklynu na počátku XX.století

Mezi nejmilejší knihy mojí maminky a pak i moje patřila a patří V Brooklynu roste strom od Betty Smithové (Vydavatelstvo Družstevní práce 1948). Výtisk je to letitý, ohmataný. Na rozdíl od jiných děl však Brooklyn před I. sv. válkou viděný očima malé Fanynky Nolanové neztratil přitažlivost, není zbytečně sentimentální a brilantně zachycuje život první generace rodilých Američanů.

Obyčejný „strom nebes“ (invazivní pajasan žláznatý), který ve čtvrti přistěhovalců roste, je spojen s chudobou. Hezké a veselé Katy Nolanové ještě není třicet let, dře jako domovnice a uklízí tři činžáky, aby uživila svou rodinu. Její manžel, příležitostný zpívající číšník Jenda Nolan, pochází z irské rodiny přistěhovalců. Sličný a roztomilý mladý muž je ale slaboch a pijan. Brali se velmi mladí a zamilovaní a už při narození droboučké stonavé Fanynky Katy pochopí, že se na manžela nemůže spoléhat. Při tom touží po lepším životě pro celou rodinu.

Její matka Marie Rommelyová, která se do USA přistěhovala s manželem z Rakouska, považuje za úspěch už to, že Katy umí číst. Kromě šetření na pozemek poradí dceři podporovat u dětí jejich obraznost, naučit je snášet zklamání a každý den jim číst. Katy poslechne. Pochopí, že rozdíl mezi zazobanou obhroublou hospodskou a chudou starou pannou, které si každý váží, je ve vzdělání. Zamění svou něhu za houževnatou pracovitost, její touha vydržet a přežít z ní udělá bojovníka. Je jako všechny ženy z její rodiny vytvořena z tenounké, neviditelné ocele.

Její muž Jenda je na rozdíl od ní pasivní snílek. Svůj život prohrává, ale Katy s dětmi to nevzdává. Mladší syn Neeley se vzhledem a hudebním nadáním podobá svému otci, ale naštěstí nemá jeho slabou  vůle. Citlivá Fanynka miluje školu a je velkou čtenářkou. Její mysl dokáže opít krásná květina a vyděsit pohled na zchátralého starce. Zkouší sama psát, ale názor učitelky, že má psát jen o hezkých věcech a ne o bídě, kterou strádá, nesdílí. Fany miluje svého půvabného otce a trpí tím, že matka dává přednost jejímu hezkému a statnému bratrovi Neeleymu. Proti Fanynčině touze Katy rozhodne, že na střední školu půjde lehkomyslný Neeley. Cílevědomá Fanynka naopak pomáhá živit rodinu. Její touha po vzdělání ji však i bez střední školy dovede na universitu. 

Katy měla ve svém kuchařském repertoáru laciné pokrmy hlavně z levného ztvrdlého chleba, ze kterého kouzlila úžasné zázraky.

Vzala třeba bochník starého chleba, nalila naň vroucí vodu, rozhnětla ho na kaši, dodala mu chuti špetkou soli, pepře, tymiánu, takřka na prach rozsekané cibule a jedním vejcem (když byla vejce laciná) a upekla to v troubě. Když to bylo hezky do hněda, udělala na to roztodivnou omáčku z půl hrníčku tomatového koření, ze dvou hrníčků vroucí vody, z koření se špetkou silné černé kávy, zahustila to moukou a nalila to na pečeni v troubě. Bylo to chutné horké a vydatné. Co zbylo, nakrájela nazítří na tenké plátky a osmažila to na slanině. 

Katy uměla také udělat výtečný chlebový puding z krajíců toho starého, ztvrdlého chleba, cukru, skořice a z jediného krejcarového jablíčka, které nakrájela na lístečky tenké jako hedvábný papír. Když to všechno do hněda upekla, polila to rozpuštěným cukrem. Někdy také dělávala jídlo, kterému říkala odpadky. Bylo to opravdu urobeno ze ždibců a okusků chleba, které by byly vyhozeny i v té nejchudší domácnosti. Nastřádané kousíčky chleba namáčela v řídké kašičce z vody, mouky, soli a jediného vejce, potom smažila v laciném tuku. Zatím co se kousky smažily, Fanynka doběhla dolů do cukrářství, kde koupila za centík tvrdého hnědého kandisu. Ten potom rozdrtila válečkem na drobné krystaly, kterými usmažené ždibce posypala teprve na stole na talířích. Krystalky se úplně nerozpustily a to právě činilo z tohoto jídla takovou pochoutku. 

Sobotní večeře byla slavnostním jídlem. Nolanovi měli smažené maso! Bochník ztvrdlého chleba byl rozdělán na kaši v horké vodě a smíchán s mletým masem za deset centů, do něhož byla rozsekána cibule. Sůl a za cent sekané petržele dodaly koření. Z toho nadělala maminka maličké karbanátky, usmažila je a podávala s tomatovým kořením.“

PS. překlad je z doby, kdy jsme neznali kečup, možná je oním „tomatovým kořením“ právě on. Co myslíte ?!

Vaše bloggerka Hilda  

pátek 7. října 2016

Skleněný pokoj aneb s knížkami v posteli


Bohužel se v poslední době dostávám ke knížkám velmi málo a soustředěně si je dokážu užívat snad jen v době, kdy rozum velí vydržet chvíli v klidu. A takováto chvíle přišla s první podzimní rýmičkou. Tělo padlo do postele dobrovolně s první zimnicí, která ohlašovala nastupující zvýšenou teplotu. Pořádně jsem se prospala a vypotila, ale znáte to. Ať děláte co děláte, rýma si trvá svých sedm dní.  První, co mě napadlo, když  mi trochu otrnulo, přečíst si nějakou knížku.

Ve své domácí knihovně ji nehledám, tam mám přečteno."Projíždím" seznam svých elektronických knih. Tam mám přečteno také, ale většinou jen jednou. Při brouzdání v závěji severských detektivek od JoNesba a Johana Theorina, které jsem hltala před nějakým časem, se mi vynořila informace, kterou jsem nedávno uložila do své paměti - současná severská literatura nejsou jen detektivky! A tak jsem začala pátrat na síti. V mém hledáčku uvízla finská spisovatelka Minna Lindgrenová se svou trilogií Babičky avizovaná jako brilantní finská variace na slečnu Marplovou. Agata Christie je má oblíbená autorka detektivek a slečnu Marplovou můžu.  Trilogie Babičky nabízí humor v kombinaci s kriminální zápletkou. Co víc si přát!

Objednat si elektronickou knížku je jednoduché, pokud se vám podaří najít portál, kde knížku nejen prodávají, ale umožňují takový způsob platby, který preferujete.  Cena knížky byla kupodivu na všech portálech stejná, informace o knížce také. Zjednodušeně - na jednom portále to vymyslí a ostatní "opisují". Bohužel způsoby platby nabízejí portály velmi rozmanité a často není na první pohled zřejmé, co se za nimi skrývá. Přesto se mi objednávka po krátkém laborování podařila.  Když elektronická knížka s názvem Babičky: Mrtvý kuchař od Minny Lindgrenové doputovala do mého tabletu, měla jsem skoro stejný pocit jako když vybaluji novou knížku z hedvábného papíru. S chutí jsem začala číst.  Knížka mě hned pohltila a nepustila, dokud jsem nedočetla.

Až pak jsem si uvědomila, že jsem od ní očekávala trochu víc. Trochu víc humoru v tom smutku, který je se stářím asi neodlučitelně spojený. Nějaké lepší rozlušténí kriminální zápletky, která je v knížce pouze odrazovým můstkem k dalšímu ději. Méně cest tramvají, i když asi pro seniora vlastnícího tramvajenku je to jistě vítaný zážitek. Méně chrastících chodítek - asi u nás nejsme na seniory s chodítky až tak zvyklí. Knížka ve mně navíc zasela obavu, že se podobně mohou chovat k seniorům ve všech domovech světa. Ať se ty "domovy" jmenují Podzimní háj nebo jakkoliv jinak.  Plus navíc smutek z toho, že vlastní děti mohou legálně odložit rodiče kamkoliv a stačí, když za to zaplatí.

Zkusila jsem nepříjemný pocit potlačit do pozadí četbou další knížky, pro jistotu zcela odlišného žánru. Vzpomněla jsem si, že mi kamarádka kdysi doporučovala knihu Skleněný pokoj. Najít ji na internetu nebyl žádný problém. Její recenze byly krásně rozporuplné, od absolutního nadšení až  k úplnému zatracení. To jenom zvýšilo můj zájem. Knížka opět doputovala do mého tabletu v elektronické podobě.  Na celý den jsem se díky ní propadla do úplně jiného světa!

Knížka splňovala přesně to, co jsem od ní očekávala. Silný příběh inspirovaný osudy brněnské funkcionalistické vily Tugendhat a dramatickými osudy jejích majitelů. Dobře napsaný román, který zaujme, vtáhne do děje. A navíc vyvolá v člověku touhu ocitnout se ve slavné vile a porovnat si své dojmy z knížky se skutečností. Na osobní prohlídku vily je třeba se objednat až dva měsíce dopředu, možná je ale virtuální prohlídka na  http://www.tugendhat.eu/tour/tour.htm. Tu jsem si hezky užila a prohlédla jsem si všechna tři patra vily dost detailně. Kvitovala jsem, že se můj pocit z knížky téměř shodoval s realitou. Na internetu jsem se dozvěděla více i o architektovi vily a jeho dalších dílech (Ludwig Mies van der Rohe nar. 1886 v Německu) i o autorovi knihy (Simon Mawer nar. 1948, anglický spisovatel žijící v Itálii).




Dobrý zážitek s dobrou knihou  vám přeje

vaše Česká hospodyňka


pondělí 5. září 2016

Andělé na špičce jehly

Všechno začalo bolavou patou. Výrazně se mi díky ní snížil procházkový radius. Protože posedávání po lavičkách v parku nepřináší dostatek fyzické únavy, zbude dost sil i na vaření pokrmů s delší časovou náročností na přípravu. zatoužil můj mlsný jazyk po bramborácích. Je to mé nejoblíbenější jídlo ještě z doby, kdy jsem se na víkend vracela domů ze školy s kabelou plnou špinavého prádla. Tatínek mě čekal na venkovském nádraží, vzal mi kabelu a spěchali jsme domů spoře osvětlenými ulicemi. Doma v panelákové kuchyni zatím maminka na starém hliníkovém kastrolu smažila ty nejlepší bramboráky na světě. Do zlata usmažené křupavé bramboráky velikosti mělkého talíře ve mně mizely jeden za druhým a maminka vybírala z připravené kupy bramboráků a říkala: vem si tenhle, ten bude nejlepší. 

Bramboráky tedy miluji, ale dost nerada strouhám brambory. Při mé spotřebě většího než malého množství bramboráků bych možná mohla použít nějaký stroj. Když mohou muži marnit čas a rozjímat nad otázkou, kolik andělů se vejde na špičku jehly, můžu já věnovat svůj čas a otestovat vlastní kuchyňské náčiní. Nemám sice žádnou laboratoř, ale to ničemu nevadí. 

Nelenila jsem a ponořila se do rohové skřínky mé kuchyňské linky a pracně vylovila robot, který mám ještě z doby, kdy jsem vařila pro pět lidí ( z toho byli dva chlapi o výšce metr devadesát a váze přes metrák). Robot se několikrát umístil jako vítěz nezávislého testu kuchyňských robotů. Výsledek přesto pro mě nebyl uspokojivý: nastrouhané brambory byly buď příliš jemné nebo příliš hrubé a množství nerozstrouhaných zbytků bylo také nezanedbatelné. Následoval další ponor do kuchyňské linky pro přídavné zařízení k šlehači, který jsem si pořídila v době, kdy jsem žila v přesvědčení, že budu vařit pro  dva lidi. Výsledek byl totožný, jenomožná nerozstrouhaného odpadu bylo méně. Další ponor do rohové skřínky vynesl na svět klasický strojek na strouhanku s kličkou. Podal mnohem lepší výkon než elektrické strojeKonzistence nastrouhaných brambor byla dobrá, odpadu minimum, ale strojek se začal zahlcovat. Množství vyrobených bramboráků mi přineslo při pohledu na osobní váhu kilo navíc a zásadní poznatek: v případě množství jen pro jednoho strávníka není nad klasické struhadlo. To také vysvětlovalo uložení elektrických strojků v hloubi linky. Elektrické přístroje se přesunuly do sklepa, kde vyčkají na konec své existence někde ve sběrném dvoře. Strojek na strouhanku jsem vzala na milost, strouhanku dělá dobře.

Podobnou racionalizační probírku dopřejte své šatní skříni, prádelníku, botníku i sbírce plastových tašek. Je pro vás opravdu nezbytné nosit odřenou a potrhanou kabelku či aktovku? Neříkejte, že vám to stačí. Dopřejte si jednu novou a kvalitní. Nebo o ni bez zábran požádejte, až se vás budou děti ptát, co si přejete k vánocům. (Vzpomeňte na dobu, kdy děti také bez zábran žádaly Ježíška o nový magnetofon či snowboard.) Nebojte se něco vyhodit a nebojte se změn. Vemte si příklad z tety Féby. Nikdy nezažila nic trochu vzrušujícího, nikdy necestovala. Pracovala v domácnosti a v hospodářství, vychovávala děti. devětašedásti opustila rodnou Iowu a přestěhovala se do Indie. Hospodářství přenechala synům, kteří byli rádi, že jim už do ničeho nemluvíZměna pro ni znamenala nové dojmy a povyražení. Pro každého, kdo s ní přišel do styku byl její zdravý selský rozum a životní postoj povzbuzením a přínosem ( Louis Bromfield Když nastaly deště str. 63, MELANTRICH 1992). Tahle čtivá kniha z roku 1937, jejíž děj se odehrává ve fiktivním indickém státečku, který v době dešťů postihne po protržení přehrady záplava a epidemie moru je také o tom, že i zdánlivě povrchní lidské stvoření je ve vypjaté situaci schopné velkých hrdinských činů, že lkát a setrvat v pasivní nečinnosti nebo se nasměrovat na dráhu alkoholika není žádné řešení životní krizeK vysvobození ze zoufalství však může člověka dovést i ta nejobyčejnější zdánlivě nevýznamná práce a plnění povinností daných morálním kodexem společnosti..

PS
1) Na bramboráky se nejlépe hodí staré brambory. Nastrouháme (na struhadle !) přidáme  cca 1 rovnou polévkovou lžíci hladké mouky na jednu hodně velkou bramboru, vejce, sůl, majoránku, drcený kmín, pepř, česnek a najemno pokrájenou cibuli. Smažíme podle chuti na oleji či sádle. (Bez omastku nedosáhnete křupavosti a chuťově budete někde u „sejkor“.)

2) Na rozdíl od skříní nedoporučuji probírku dokladů, dopisů a starých adresářů. Zjistíte, že pas i řidičák jsou prošlé a staré adresáře?  Při otevření vás nejspíš zahltí smutek z množství adres již neplatných pro nepřítomnost adresáta na tomto světě. Ani Pohádky a povídky H.ChAndersena  (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956) i přes krásné ilustrace Cyrila Boudy nevyndávejte z knihovny. Většina povídek vás jen rozlítostní.
Nedopusťte, aby k vám přicházely na návštěvu jen staré vzpomínky se vším, co přivolávají. Raději pozvěte někoho na bramboráky!

Vaše bloggerka Hilda

sobota 23. července 2016

Prázdniny

Také na konci června čekáte na poslední školní den i když už velmi dávno nejste školou povinní? Každý rok v ten den ráno před osmou vyhlížím nastrojené děti, které vesměs radostně kráčí s kytičkami do školy pro vysvědčení. Ta euforie z pocitu osvobození od školy a z dvouměsíčního volna  je pro nás dospělé už bohužel neopakovatelná. Přesto si můžeme léto užít.

Nejspíš vás přepadnou vnoučata. Jestli to máte jako já, tak už po třiceti minutách od jejich příjezdu začínáte litovat, že jste je pozvali. Jsou to miláčkové, zejména když konečně spí. Po jejich odjezdu se vám hned začne stýskat, byt je bez nich tak prázdný. Naštěstí je ale také vzhůru nohama, takže místo smutnění se dáte do gruntování. Najdete vnuččin dudlík, lednici olepenou nálepkami s krtečky, pár dílů stavebnice pod gaučem, krokodýla v koupelně, rozmotaný toaletní papír na WC, všechna zrcadla i okna plná daktyloskopických stop, čalounění doplněné drobky, mrkačku spící v ložnici ve vaší posteli se vzorně zutými botičkami zasunutými pod postel, kolíčky na prádlo naházené pod balkónem, židle i koberce poznamenané jogurtem atd. Při troše štěstí však ani nemusíte malovat. Tentokrát vystačíte jen se zbytkem primalexu, který jste si prozíravě uložili.

Byt je uklizený, co dál? Když se počasí postará o pořádné teplo a máte možnost, tak zkuste rybník. Nemyslím v pravé poledne, ale v teplý podvečer . Ušetříte se pro jednou drastických zpráv v televizi  a vstoupíte do sluncem vyhřáté vody. „Slunce se k západu sklání“, vodní hladina je úplně klidná a tichá. Pomalu plavete a najednou ucítíte vůni, která vám připomene něco dávného. Dobu, kdy jste ještě chodili na základku. Měli jste přísnou učitelku, která vás ale naučila (nejen pravopis). Během školní přestávky jste se spolužáky probírali včerejší sportovní přenos v televizi a naprosto odborně hodnotili výkony našich sportovců či čerstvě shlédnutou mayovku.. Každý den po návratu ze školy jste upustili tašku hned v předsíni a pak vyrazili ven. Ne do nějakého kroužku, ale za kamarády na plácek mezi paneláky, k rybníku u vesnice. Každý se vžil do postavy svého idolu a  sveřepě jste  hráli ještě lépe než ti reprezentanti a byli jste statečnější než Old Shaterhand s Vinetouem dohromady. Po návratu domů vás čekala pravidelně věta “Takhle pozdě se chodí domů?“ a „Máš napsané úkoly?“ Tuhle nenávratně ztracenou atmosféru našich školních let a družného přátelství se spolužáky dokonale vyvolá útlá brožovaná knížečka Václava France František (2007). Milé  vyprávění Františka Fraňka, žáka 4. třídy o životě ve vesnici Bystřici (autorova Řeheč) někdy na konci 70. let nejspíš nikdy nezíská světovou proslulost, ale rozhodně vás potěší i pobaví laskavým humorem. 


Léto ještě neskončilo, co takhle folklór? Asi si hned klepete na čelo a obracíte oči v sloup. Pro mě je folklórní festival pod širým nebem báječnou neformální akcí, kde se diváci i účinkující skvěle baví. Pravda, skupina mužských v kroji poskakující na chatrném jevišti s pravidelně vyráženým pokřikem je pro řadu současníků spíše trapná podívaná, ale i dění mimo jeviště stojí za pozornost. Představte si Turka s úplně holou hlavou ve vysokých botách a černém kroji. Vypadá na provozovatele krevní msty. Pozor, teď se přiblížil k mladé české dvojici a půjčuje si jejich potomka! Něžně chová půlročního kojence a jeho tvář se mění laskavým úsměvem v dobrotivý měsíc z Ladova obrázku. Tamhle se zase srdečně loučí junák (podle kroje z jižních Čech)  s Číňanem v hedvábném kabátci. Zřejmě spolu večer důkladně popili a teď si ještě vyměňují kontakty. Konferenciérka právě z ničeho nic přerušila řeč – na podium se po schůdcích šplhá jako neohrožená kaskadérka malá asi roční holčička. Je odchycena a nezraněná předána otci, kterému unikla . Při opravdové averzi k folklóru to můžete nahradit jiným hudebním festivalem nebo vystoupením šermířů na hradě či zámku.

Co takhle pochodňový průvod městem či odpolední koncert klasické hudby v prostředí Botanické zahrady?  A co teprve divadelní představení pod širým nebem. Nemusí to být právě Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. Vyberte něco menšího ve vašem parku. Přijedou „umělci z Prahy“ nebo ochotníci z Bozkova a zahrají nějakou konverzační frašku. Žádné kamenné divadlo v metropoli vám nepřipraví takový zážitek, jako když přes jeviště projede mezi herci vyjevený muž na kole, který si jen jako obyčejně chtěl nočním parkem zkrátit cestu z práce domů. A co se týče hereckých výkonů, tak nedám na ochotníky z Bozkova dopustit, řada profesionálů by se před nimi mohla stydět. Když budete pilně sledovat plakáty můžete objevit i jiná povyražení. Např. sraz automobilových veteránů, letecký den, jízdu  parní lokomotivy, promenádní koncerty, tenisový turnaj, procházku strašidelným lesem a řadu dalších zábav na čerstvém povětří. 

Užívejte si dlouhé dny a všechno, co nám léto dává,  jak jen vám to zdraví dovolí. Zalévejte pilně vaše pokojové květiny, choďte ven mezi lidi a usmívejte se . Zima se svou šedou oblohou a krátkými dny určitě zase přijde, ale je to ještě daleko.

Vaše bloggerka Hilda