pondělí 5. září 2016

Andělé na špičce jehly

Všechno začalo bolavou patou. Výrazně se mi díky ní snížil procházkový radius. Protože posedávání po lavičkách v parku nepřináší dostatek fyzické únavy, zbude dost sil i na vaření pokrmů s delší časovou náročností na přípravu. zatoužil můj mlsný jazyk po bramborácích. Je to mé nejoblíbenější jídlo ještě z doby, kdy jsem se na víkend vracela domů ze školy s kabelou plnou špinavého prádla. Tatínek mě čekal na venkovském nádraží, vzal mi kabelu a spěchali jsme domů spoře osvětlenými ulicemi. Doma v panelákové kuchyni zatím maminka na starém hliníkovém kastrolu smažila ty nejlepší bramboráky na světě. Do zlata usmažené křupavé bramboráky velikosti mělkého talíře ve mně mizely jeden za druhým a maminka vybírala z připravené kupy bramboráků a říkala: vem si tenhle, ten bude nejlepší. 

Bramboráky tedy miluji, ale dost nerada strouhám brambory. Při mé spotřebě většího než malého množství bramboráků bych možná mohla použít nějaký stroj. Když mohou muži marnit čas a rozjímat nad otázkou, kolik andělů se vejde na špičku jehly, můžu já věnovat svůj čas a otestovat vlastní kuchyňské náčiní. Nemám sice žádnou laboratoř, ale to ničemu nevadí. 

Nelenila jsem a ponořila se do rohové skřínky mé kuchyňské linky a pracně vylovila robot, který mám ještě z doby, kdy jsem vařila pro pět lidí ( z toho byli dva chlapi o výšce metr devadesát a váze přes metrák). Robot se několikrát umístil jako vítěz nezávislého testu kuchyňských robotů. Výsledek přesto pro mě nebyl uspokojivý: nastrouhané brambory byly buď příliš jemné nebo příliš hrubé a množství nerozstrouhaných zbytků bylo také nezanedbatelné. Následoval další ponor do kuchyňské linky pro přídavné zařízení k šlehači, který jsem si pořídila v době, kdy jsem žila v přesvědčení, že budu vařit pro  dva lidi. Výsledek byl totožný, jenomožná nerozstrouhaného odpadu bylo méně. Další ponor do rohové skřínky vynesl na svět klasický strojek na strouhanku s kličkou. Podal mnohem lepší výkon než elektrické strojeKonzistence nastrouhaných brambor byla dobrá, odpadu minimum, ale strojek se začal zahlcovat. Množství vyrobených bramboráků mi přineslo při pohledu na osobní váhu kilo navíc a zásadní poznatek: v případě množství jen pro jednoho strávníka není nad klasické struhadlo. To také vysvětlovalo uložení elektrických strojků v hloubi linky. Elektrické přístroje se přesunuly do sklepa, kde vyčkají na konec své existence někde ve sběrném dvoře. Strojek na strouhanku jsem vzala na milost, strouhanku dělá dobře.

Podobnou racionalizační probírku dopřejte své šatní skříni, prádelníku, botníku i sbírce plastových tašek. Je pro vás opravdu nezbytné nosit odřenou a potrhanou kabelku či aktovku? Neříkejte, že vám to stačí. Dopřejte si jednu novou a kvalitní. Nebo o ni bez zábran požádejte, až se vás budou děti ptát, co si přejete k vánocům. (Vzpomeňte na dobu, kdy děti také bez zábran žádaly Ježíška o nový magnetofon či snowboard.) Nebojte se něco vyhodit a nebojte se změn. Vemte si příklad z tety Féby. Nikdy nezažila nic trochu vzrušujícího, nikdy necestovala. Pracovala v domácnosti a v hospodářství, vychovávala děti. devětašedásti opustila rodnou Iowu a přestěhovala se do Indie. Hospodářství přenechala synům, kteří byli rádi, že jim už do ničeho nemluvíZměna pro ni znamenala nové dojmy a povyražení. Pro každého, kdo s ní přišel do styku byl její zdravý selský rozum a životní postoj povzbuzením a přínosem ( Louis Bromfield Když nastaly deště str. 63, MELANTRICH 1992). Tahle čtivá kniha z roku 1937, jejíž děj se odehrává ve fiktivním indickém státečku, který v době dešťů postihne po protržení přehrady záplava a epidemie moru je také o tom, že i zdánlivě povrchní lidské stvoření je ve vypjaté situaci schopné velkých hrdinských činů, že lkát a setrvat v pasivní nečinnosti nebo se nasměrovat na dráhu alkoholika není žádné řešení životní krizeK vysvobození ze zoufalství však může člověka dovést i ta nejobyčejnější zdánlivě nevýznamná práce a plnění povinností daných morálním kodexem společnosti..

PS
1) Na bramboráky se nejlépe hodí staré brambory. Nastrouháme (na struhadle !) přidáme  cca 1 rovnou polévkovou lžíci hladké mouky na jednu hodně velkou bramboru, vejce, sůl, majoránku, drcený kmín, pepř, česnek a najemno pokrájenou cibuli. Smažíme podle chuti na oleji či sádle. (Bez omastku nedosáhnete křupavosti a chuťově budete někde u „sejkor“.)

2) Na rozdíl od skříní nedoporučuji probírku dokladů, dopisů a starých adresářů. Zjistíte, že pas i řidičák jsou prošlé a staré adresáře?  Při otevření vás nejspíš zahltí smutek z množství adres již neplatných pro nepřítomnost adresáta na tomto světě. Ani Pohádky a povídky H.ChAndersena  (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956) i přes krásné ilustrace Cyrila Boudy nevyndávejte z knihovny. Většina povídek vás jen rozlítostní.
Nedopusťte, aby k vám přicházely na návštěvu jen staré vzpomínky se vším, co přivolávají. Raději pozvěte někoho na bramboráky!

Vaše bloggerka Hilda

sobota 23. července 2016

Prázdniny

Také na konci června čekáte na poslední školní den i když už velmi dávno nejste školou povinní? Každý rok v ten den ráno před osmou vyhlížím nastrojené děti, které vesměs radostně kráčí s kytičkami do školy pro vysvědčení. Ta euforie z pocitu osvobození od školy a z dvouměsíčního volna  je pro nás dospělé už bohužel neopakovatelná. Přesto si můžeme léto užít.

Nejspíš vás přepadnou vnoučata. Jestli to máte jako já, tak už po třiceti minutách od jejich příjezdu začínáte litovat, že jste je pozvali. Jsou to miláčkové, zejména když konečně spí. Po jejich odjezdu se vám hned začne stýskat, byt je bez nich tak prázdný. Naštěstí je ale také vzhůru nohama, takže místo smutnění se dáte do gruntování. Najdete vnuččin dudlík, lednici olepenou nálepkami s krtečky, pár dílů stavebnice pod gaučem, krokodýla v koupelně, rozmotaný toaletní papír na WC, všechna zrcadla i okna plná daktyloskopických stop, čalounění doplněné drobky, mrkačku spící v ložnici ve vaší posteli se vzorně zutými botičkami zasunutými pod postel, kolíčky na prádlo naházené pod balkónem, židle i koberce poznamenané jogurtem atd. Při troše štěstí však ani nemusíte malovat. Tentokrát vystačíte jen se zbytkem primalexu, který jste si prozíravě uložili.

Byt je uklizený, co dál? Když se počasí postará o pořádné teplo a máte možnost, tak zkuste rybník. Nemyslím v pravé poledne, ale v teplý podvečer . Ušetříte se pro jednou drastických zpráv v televizi  a vstoupíte do sluncem vyhřáté vody. „Slunce se k západu sklání“, vodní hladina je úplně klidná a tichá. Pomalu plavete a najednou ucítíte vůni, která vám připomene něco dávného. Dobu, kdy jste ještě chodili na základku. Měli jste přísnou učitelku, která vás ale naučila (nejen pravopis). Během školní přestávky jste se spolužáky probírali včerejší sportovní přenos v televizi a naprosto odborně hodnotili výkony našich sportovců či čerstvě shlédnutou mayovku.. Každý den po návratu ze školy jste upustili tašku hned v předsíni a pak vyrazili ven. Ne do nějakého kroužku, ale za kamarády na plácek mezi paneláky, k rybníku u vesnice. Každý se vžil do postavy svého idolu a  sveřepě jste  hráli ještě lépe než ti reprezentanti a byli jste statečnější než Old Shaterhand s Vinetouem dohromady. Po návratu domů vás čekala pravidelně věta “Takhle pozdě se chodí domů?“ a „Máš napsané úkoly?“ Tuhle nenávratně ztracenou atmosféru našich školních let a družného přátelství se spolužáky dokonale vyvolá útlá brožovaná knížečka Václava France František (2007). Milé  vyprávění Františka Fraňka, žáka 4. třídy o životě ve vesnici Bystřici (autorova Řeheč) někdy na konci 70. let nejspíš nikdy nezíská světovou proslulost, ale rozhodně vás potěší i pobaví laskavým humorem. 


Léto ještě neskončilo, co takhle folklór? Asi si hned klepete na čelo a obracíte oči v sloup. Pro mě je folklórní festival pod širým nebem báječnou neformální akcí, kde se diváci i účinkující skvěle baví. Pravda, skupina mužských v kroji poskakující na chatrném jevišti s pravidelně vyráženým pokřikem je pro řadu současníků spíše trapná podívaná, ale i dění mimo jeviště stojí za pozornost. Představte si Turka s úplně holou hlavou ve vysokých botách a černém kroji. Vypadá na provozovatele krevní msty. Pozor, teď se přiblížil k mladé české dvojici a půjčuje si jejich potomka! Něžně chová půlročního kojence a jeho tvář se mění laskavým úsměvem v dobrotivý měsíc z Ladova obrázku. Tamhle se zase srdečně loučí junák (podle kroje z jižních Čech)  s Číňanem v hedvábném kabátci. Zřejmě spolu večer důkladně popili a teď si ještě vyměňují kontakty. Konferenciérka právě z ničeho nic přerušila řeč – na podium se po schůdcích šplhá jako neohrožená kaskadérka malá asi roční holčička. Je odchycena a nezraněná předána otci, kterému unikla . Při opravdové averzi k folklóru to můžete nahradit jiným hudebním festivalem nebo vystoupením šermířů na hradě či zámku.

Co takhle pochodňový průvod městem či odpolední koncert klasické hudby v prostředí Botanické zahrady?  A co teprve divadelní představení pod širým nebem. Nemusí to být právě Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. Vyberte něco menšího ve vašem parku. Přijedou „umělci z Prahy“ nebo ochotníci z Bozkova a zahrají nějakou konverzační frašku. Žádné kamenné divadlo v metropoli vám nepřipraví takový zážitek, jako když přes jeviště projede mezi herci vyjevený muž na kole, který si jen jako obyčejně chtěl nočním parkem zkrátit cestu z práce domů. A co se týče hereckých výkonů, tak nedám na ochotníky z Bozkova dopustit, řada profesionálů by se před nimi mohla stydět. Když budete pilně sledovat plakáty můžete objevit i jiná povyražení. Např. sraz automobilových veteránů, letecký den, jízdu  parní lokomotivy, promenádní koncerty, tenisový turnaj, procházku strašidelným lesem a řadu dalších zábav na čerstvém povětří. 

Užívejte si dlouhé dny a všechno, co nám léto dává,  jak jen vám to zdraví dovolí. Zalévejte pilně vaše pokojové květiny, choďte ven mezi lidi a usmívejte se . Zima se svou šedou oblohou a krátkými dny určitě zase přijde, ale je to ještě daleko.

Vaše bloggerka Hilda

neděle 19. června 2016

Jak jsem se zamilovala do svého kávovaru

Kdyby se mě někdo nečekaně zeptal, jak mě ovlivňují reklamy, asi bych rezolutně tvrdila, že nijak zvlášť. Ale v poslední době dostalo toto tvrzení jaksi trhlinu.

Začalo to tím, že se na mém pracovišti jako jeden z bonusů pro zaměstnance objevil nový kávovar. Rychle jsem si ujasnila, že mi jeho káva chutná mnohem více než jakákoliv jiná. Došlo to až tak daleko, že se mi o víkendech stále častěji zastesklo po dobré kávě. Moje domácí rozpustná káva mi prostě chutnat přestala. Občas jsem si o víkendu vyrazila na kávu do kavárny, v Hradci Králové mám několik míst, kde mě káva nikdy nezklame. Ale moje podvědomí již pracovalo a hledalo důvody, proč mít kávovar ve své kuchyni.

Největší a zpočátku neřešitelnou překážkou byl nedostatek místa pro nový kávovar na pracovní ploše mé kuchyňské linky. Postupně jsem se získala přehled o nabídce kávovarů na českém trhu a hlavně o jejich vlastnostech. Chtělo to jen trochu času a trpělivosti. Ač jsem zpočátku zamítala všechny kapslové kávovary, nakonec jsem si vybrala kávovar Nespresso, který je na kapsle. A to z několika prostých důvodů. Kávovar je malých rozměrů, a tak se vejde na mou kuchyňskou linku. Jeho obsluha je velmi snadná, v podstatě jde o to vložit kapsli a stisknout knoflík (kávu si musí umět uvařit i můj muž!). Nabídka Nespresso káv je velmi pestrá, ještě jsem nestačila ani všechny druhy ochutnat. Existují i minusy, s nimiž je nutné se vyrovnat. Jednou z nich je cena jednoho hrnečku kávy - zhruba 10 Kč, druhou drobnou vadou na kráse je to, že kapsle lze objednat pouze na internetu.

Objednaný kávovar mi PPL přivezla v sobotu dopoledne, zírala jsem na obrovskou krabici dost vyděšeně. To je můj malý kávovar? Ale adresa souhlasila, tak jsem zaplatila dobírku, krabici převzala a dovlekla ji domů. V balíků byl nejen dobře zabalený kávovar, ale také více než 150 kapslí s různými druhy kávy a několik příruček různého druhu. Snažím se problémům předcházet, a tak jsem se nejdříve pustila do louskání příruček. Seznámení s kávou Nespresso v průvodci světem kávy bylo tak lákavé, že jsem neodolala a odhodlala se kávovar zprovoznit. Pěkně krok za krokem a podle popisu v příručce. A ejhle, nastal problém. Ač kávovar měl pouze dvě tlačítka, jedno z nich prostě nefungovalo.

Díky své předtuše jsem byla zaregistrována v Klubu Nespresso, a tak jsem odhodlaně vytočila číslo bezplatné linky a volala o pomoc. Zdatně jsem prošla nahrávanou komunikací o závadě mého kávovaru, nicméně operátorka na druhé straně stále pochybovala, že jde o závadu. Prý mi hned zítra zavolá technik, aby mi pomohl s nastavením. Technika jsem se po dvou dnech dovolala sama, a ten konečně uznal, že jde o závadu. A tak můj zcela nový kávovar putoval na opravu. Naštěstí mi byl na dobu opravy zapůjčen kávovar rezervní. Sice byl také z rodiny Nespresso, ale trochu jiný. A tak pro jistotu stáhnout návod z internetu a nastudovat. A už se vařilo.

Káva, kterou jsem dosud ochutnala, byla opravdu výborná. Ochutnávání různých druhů káv mě docela baví, a tak si ke každému novému druhu přečtu, jaká káva to je, odkud pochází a jak má chutnat. A zkouším, zda i mě tak chutná. Po dvou týdnech se vrátil můj původní opravený kávovar. První kávu jsem v něm udělala trochu rozechvěle. Zafungoval. Káva je stejně dobrá. Takže nezbývá než říci společně s reklamou na Nespresso ...what else?


(Uznávám, že v tomto případě mě reklama hodně ovlivnila.)

Vaše Česká hospodyňka

sobota 11. června 2016

XX. století

Dva autoři a dvě série podobné názvem. Jeden z nich sepsal fiktivní osudy několika příslušníků norské rodiny v průběhu XX. století a druhý popsal XX. století pomocí osudů několika smyšlených postav důmyslně vpravených do historie. Téma je mimořádně těžké už proto, že téměř všichni jsme se ve XX. století narodili a ledacos si pamatujeme. To se to pak snadno kritizuje. Kdyby si autoři zvolili třeba X. století, tak neznáme ani historii vlastního státu. (No schválně, kdo z vás si vybaví z hlavy aspoň letopočet zavraždění sv. Václava nebo dokonce vyvraždění Slavníkovců?)

Ken Follett napsal trilogii Století: Pád titánů, Zima světa a Hranice věčnosti (Knižní klub) čítající celkem neuvěřitelných 2416 stránek. Úvodní stránky prvního dílu čtenáře slibují skvělé čtení. Seznámíte se s celou řadou postav z různého společenského prostředí. Anglii reprezentuje hrabě Fitzherbert a jeho sestra Maud, hornická rodina odborového předáka Davida Williamse, jeho syn Billy a dcera Ethel, Ameriku představuje rodina senátora Dewara, Německo diplomatická rodina von Ulrichova, Rusko kovodělník Grigorij Peškov a jeho bratr Lev. (V dalších dílech nutně škálu hrdinů doplní jejich potomci.) Úvodní líčení je zasazené před 1.světovou válku. Poutavě nás provede anglickým zámkem, skromným prostředím hornické rodiny ve Wellsu i bídou zaměstnanců putilovských závodů v Pětěrburgu. Jak se děj přibližuje do současnosti, příběh ztrácí svou původní poutavost. Román se jakoby odvíjí od titulků na hlavní stránce novin: obě světové války, feminismus, postoje k homosexualitě, kubánská krize, stavba berlínské zdi, atentáty na bratry Kennedyovy, boj amerických černochů za zrovnoprávnění s bílými, válka ve Vietnamu, zhroucení komunistického bloku. Postavy se stávají schematickými a zejména poslední díl účelově až křečovitě umisťuje hrdiny do centra dění k představitelům USA a SSSR. Vždy se najde mladík, který se jako asistent Kennedyho a Chruščova účastní těch nejdůležitějších politických jednání nebo který alespoň přidrží Hitlerovi otevřené dveře. Na stovkách stránek se čtenář doví hodně o XX. století, ale zdá se , že se vytrácí se příběh, který by dychtivého čtenáře připoutal k osudu románových hrdinů a který tak nadějně avizovala první část trilogie.

Jan Guillou napsal sérii Velké století. Zatím u nás vyšlo : Stavitelé mostů , Norský dandy, Mezi červenou a černou, Klapky na očích (Host)). Osudy tří bratrů a jejich rodin čtenáře pohltí. Na zajímavosti přidá použití netradiční úhlu pohledu. My jako potomci národních buditelů a obyvatel protektorátu nechápeme lásku hrdinů románu k Německu a nenávist k Britům. Bratři Oscar, Lauritz a Sverre z usedlosti Frøynes se po smrti otce a strýce na moři dostanou do města do učení. Když se projeví jejich neobyčejné nadání, získají stipendium od dobročinného spolku. Podmínkou je pět let po studiích stavět mosty na plánované dráze do Bergenu. Všichni absolvují Technische Hochschule v Drážďanech s vynikajícími výsledky. Po studiích však gay Sverre odchází s přítelem do Anglie, Oskar se octne v Africe a jediný Lauritz se vrací do Norska a nastoupí v roce 1901 na stavbu mostů na nové železnici na Hardangerviddě. Oskar v Německé východní Africe (nyní Tanzanie) také buduje železnici. Jen tak mimochodem zbohatne z prodeje mahagonu káceného při stavbě trati a z prodeje sloních klů. Po vypuknutí I. sv. války Lauritz přesídlí i s rodinou do Berlína. Oskar bojuje v Africe v německé armádě spolu s domorodci proti Britům. Nikdy nejsou poraženi a kapitulace Německa v Evropě je pro ně zdrcující. Vrací se do Evropy s holýma rukama, ale se slušným kontem. Anglii po válce opouští i Sverre. Všichni bratři pak žijí v Berlíně. Sverre vede reklamní agenturu. Realistický Oscar díky svému obchodnímu talentu dobře spravuje rodinné jmění a ani následky hyperinflace nejsou pro rodinu likvidační. V Boha věřící, komisní Lauritz se věnuje stavbám a před politikou vždy strká hlavu do písku jako pštros. Rozhodně si politikou nedá kazit vánoce v rodinném kruhu. Přesto na něho i na celou rodinu začne doléhat nacismus, nikdo není z hrůzného vlivu totalitní pravicové ideologie vyňat.


Nakonec všichni přesídlí z milovaného Německa do Švédska. Život v neutrálním Švédsku je během války poznamenán víceméně jen nedostatky v zásobování. Všichni bratři sice nesnášejí nacisty, ale věří ve výhru Německa. Už proto, že Oscar a Sverre mají dost osobních důvodů pro nenávist k Angličanům. Jen otázka obsazení Norska je pro ně bolestivá. Když ale vstoupí do války nenávidění Sověti a USA, pochopí Oscar, že výhra na straně Německa je pro ekonomickou sílu soupeřů nemožná. Lauritz však stále věří v německé vítězství. Všechny informace, které se k němu dostanou o válečných zločinech Německa považuje za nepřátelskou, štvavou a nesmyslnou propagandu. Věří tomu, co píše proněmecký Dagsposten. Je pevně přesvědčen, že právě tak jako Řím přečkal o stovky let krutého císaře Caligulu, přetrvá Německo Hitlera. V Lauritzově rodině se neplakalo. Sám Lauritz zaplakal tajně jen po manželčině smrti. Když jsou rozbombardovány milované Drážďany, město, kde se dají ničit jen lidské životy a umění, pláče Lauritz celé hodiny. Avšak: „Když Američané vkročili do tábora Buchenwald, zhroutil se svět. …Bylo jedno, co blábolil Dagsposten… Hromady mrtvol na fotografiích byly pravé… Na to přišly snímky z Osvětimi… Lauritz už neplakal. Vzdal se, všechno se zřítilo. Tohle udělali Němci.“ Lauritz ulehl do postele a jeho poslední myšlenkou bylo, že nepostavil nic lepšího než Kleiveský most na Hardangerviddě.

Další díl série vyjde letos na podzim. Už se na ni těším.

Vaše bloggerka Hilda







středa 1. června 2016

Detektivní vaření

Detektivek je na trhu víc než dost. Zkusili byste ale sáhnout po ruské autorce? Máte odpor k Rusům, SSSR  a komunistům vůbec?. Zkuste jednou svou nechuť překonat. Darja Doncovová, vlastním jménem Agrippina Vasiljevová mimo jiné napsala Manikůra pro nebožtíka (Knižní klub 2006).

Detektivní příběh ze současnosti je prokládán dávkami humoru, ironie a absurdních situací. Průměrná, nehezká  harfenistka Jefrosinja Romanovová se narodila starším rodičům, kteří ji chovali jako ve skleníku. Otce pracoval v „polygonu“ a rodina je díky tomu i za doby existence SSSR dobře situovaná. Po otcově smrti je Frosja  matkou provdána za hezkého a movitého Michaila Gromova, který vlastní počítačovou firmu. Míša manželku hýčká a rozmazluje  až příliš. A skleníkový chov tak úspěšně pokračuje. Frosja je přesvědčená o své alergii na svět mimo byt, a proto se zdržuje  převážně doma opečovávaná hospodyní i pozorným manželem. Baví se jen televizí a čtením detektivek.

Jednoho dne se však objeví Táňa, manželova milenka. Zoufalá Frosja vyběhne z domu bez peněz, bez dokladů a chce spáchat sebevraždu skokem pod auto. Řidička  Káťa Romanovová ji ale sebere a doveze domů ke  své rodinně . Frosja se jim představí jako Jevlampija. Káťa se nad ní slituje a  najme ji jako hospodyni. Je to na pováženou, Jevlampia nikdy nepracovala. Jaké překvapení, když zjistí, že metrem se nejezdí na mince, ale na lístky. První nákup večeře pohltí rozpočet na celý měsíc. Jak by ne, když koupila lososa, grilovaná kuřata, avokádo, francouzské máslo, konzervy s krabím masem. Psy nezkušeně nakrmí chlebem s máslem, samosebou s neblahým důsledkem pro jejich  trávení. Rozpustnou kávu pije studenou, protože neumí zapálit sirkou plynový sporák, netuší, že pro vytření louže na podlaze musí hadr ždímat, atd. Čase a hlavně s pomocí malého Kirila do hospodaření docela úspěšně vpraví.  Když se jednoho dne dostane Káťa do problémů, zavolá domů, aby jí Jevlampia donesla od herce Kosti Katukova desky s dokumenty, které si u něho uložila. Jevlampia ale  najde Katukova zastřeleného, s uťatýma rukama, požadované dokumenty však ne. Násilníci, kteří drží Káťu v zajetí požadují dokumenty do čtrnácti dnů, jinak Káťu zabijí. Jevlampia se pustí do pátrání. A je úspěšná: Nejenže najde kýžené dokumenty, ale vlastní rukou osvobodí vězněnou Káťu. A navíc zjistí:
- po chození v promočených kozačkách nenásleduje nutně zápal plic, 
- není na nic alergická (ani na psí a kočičí chlupy) 
- odkud se vzalo bohatství jejího manžela.  

Kromě toho posbírá během pátrání většinou od prodavačů v tržnici i řadu kuchařských receptů . (Pozor, jedná se o neodzkoušené recepty, použijte jako inspiraci.)

Do zlatova upečené kuřátko
„Vezmete půlkulový balík jemné kuchyňské soli a vysypete ho na pekáč. Vykuchané kuře opláchnete, položíte na sůl prsíčky nahoru, potom rozpálíte troubu a dáte do ní pekáč. To je všechno. Přibližně za hodinu, to záleží na velikosti kuřátka, můžete dávat na stůl.“ (str. 111)

Pečené vepřové (krkovička nebo kus kotlety)
„Opláchneš maso, potom v něm uděláš dírky a zastrkáš do nich stroužky česneku. Pak osolíš, opepříš…Potom zabalíš maso do alobalu, ale opatrně, nepotrhej ho. Nejlepší jsou dvě vrstvy, a pak dáš na plech. Za hodinu a půl, maximálně za dvě, se budeš olizovat až za ušima“ (str.132

Filé zapečené s brambory
„nejtěžší na tom receptu je škrábání brambor. ..Bylo třeba nakrájet několik brambor na plátky, potom vymazat hlubokou pánev máslem a dno těmi plátky vystlat. Pak vzít kousky rybího filé, položit je na brambory a pak ty vrstvy střídat, poslední vrstvou ale musí být brambory… Popadnete čtyři vejce, přidáte sklenici mléka a šleháte jako na omeletu. Směs vylijete do pánve.. Solíte, pepříte a strkáte do trouby…čáry, máry, fuk… Výživné, neuvěřitelně chutné jídlo je hotovo za půl hodiny.“ (str. 216)

Koláč z klikvy
„Vezmeš jeden margarín, raději tuzemský, a nakrájíš ho na malinké kousky…Potom si připravíš tři vejce, žloutky oddělíš od bílků. Bílky strč do ledničky, žloutečky ušlehej se dvěma lžícemi cukru. Potom směs promíchej s margarínem a přidej přibližně dvě sklenice mouky. Hotové těsto vlož přímo do formy a prsty ho rozprostři po dnu. Válečkem to rozválet nepůjde. Potom to dej do trouby. U těsta jen zvedni okraj, aby z toho nevyšla jenom placka, ale taková mistička  z¨těsta. Jo, a vidličkou těsto dvakrát, třikrát propíchni, jinak udělá bouli…a když se těsto už nějakou chvíli peče, vezmeš dvě sklenice plodů a rozetřeš je s cukrem … podle své vlastní chuti. Jedni preferují kyselejší, druzí sladší. Vytáhneš upečené těsto, bude už mít takovou příjemnou žlutou barvu. Pak dovnitř vyklopíš náplň. Potom vytáhneš z lednice bílky, ušleháš s cukříčkem sníh a shora tím přikryješ klikvu. Dole těsto, uprostřed klikva, nahoře bílá pěna… Znova to dáš do trouby, ale teď asi tak na pět minutek, dokud bílek nedostane barvu kávy s mlékem.“ (str. 196)


Poznámka: Tady se do vaření zapojí opět mistři improvizace. Klikva je něco jako brusinky, ale ani ty nejsou u nás tak úplně běžné. Zkusila bych hodně zralý rybíz. Margarín by šlo nahradit Herou, ale nejlépe máslem. Místo krájení nastrouhat na hrubém struhadle na okurku. Vskutku se nenuťte do zpracování hladkého těsta, nerozhnětené kousíčky tuku těsto nadýchají.

Dobou chuť i dobré počtení 
Vaše bloggerka Hilda

neděle 15. května 2016

Literární vaření

Betty MacDonaldová
Knížku Vejce a já od Betty MacDonaldové nemusím doporučovat, patří mezi nejoblíbenější knihy u nás. (Možná trochu proto, že anket ze zúčastňují především ženy a knihu napsala žena o každodenních ženských problémech.) Zhýčkáni civilizací bychom si život na americké slepičí farmě v první polovině XX. století bez elektřiny, tekoucí vody, se sporákem na tuhá paliva a s kadibudkou na dvorku zopakovat nechtěli, leda tak v rámci zážitkové turistiky ve stylu děl Vlasty Javořické. Když může někoho napadnout Austenland (Shannon Haleová), proč ne Javořická?

Také náměty dalších knih čerpala Betty MacDonaldová z vlastního života. Morová rána z prostředí tuberkulózního  sanatoria, Kdokoli může dělat cokoli z doby hospodářská krize 1933 a Dusím se ve vlastní šťávě o životě s dospívajícími dcerami na ostrově Vashon u nás vyšly v jednom svazku pod titulem     
o život dal a vzal. Zážitky s řemeslníky jsou jako z Černých ovcí, naštěstí TBC, psaní na stroji,  těsnopis jsou pro nás pasé, zmiňované ceny jsou dnes bohužel  sci fi, avšak kouzlo humoru z románů nevyprchalo. Navíc postoje k životním trablům a nepříjemnostem jsou hodny následování i dnes. „Maminčin přístup k jakékoli přímo položené a nepříjemné otázce je soustředit se na nejméně důležité slovo a rozvést je“ . Dcery  Anka a Janka metodu také ovládaly. „Anka pravila velice dramaticky: Víš, že Janince Priceové je jenom deset a kouří? Janka řekla: Jakou značku?“. 

ostrov Vashon
Ocituji ještě jedno životní moudro: „Namísto, abyste svému dítěti dávali příliš mnoho volnosti, příliš mnoho peněz a veškerou odpovědnost za to, co udělá, pokuste se mu dát méně volnosti a peněz, přísná pravidla chování a moře a hory lásky. Nikoliv lásku skrývanou, utajenou, tichou, nýbrž lásku zcela viditelnou s mazlením a polibky, se spoustou lichotek, se zájmem o to , co nám dítě vypravuje. Říkejte svým mladým, že jsou brilantní, hezcí, půvabní, vtipní a láskyplní. Říkejte jim to každý den. Říkejte jim to, i když před nimi schováváte klíče od auta a nejraději byste je nakopli. Ujišťujte je a znovu je ujišťujte. Láska je nejdůležitější prvek v lidských vztazích. Nikdy nemůžete dát dítěti dost lásky“.

A na závěr přepisuji recepty, abych učinila zadost nadpisu tohoto příspěvku. A pro jistotu varuji: je to neodzkoušený zdroj inspirace!

Dušené škeble (Co život dal a vzal, Vyšehrad 1992, str. 428)
Vyřež z lastur nejméně čtyři šálky máslovek a dobře je proper. Rozemel je s:
  •  jedním zeleným pepřem,
  • svazkem zelených cibulek,
  • šesti plátky slaniny,
  • dvěma velkými oloupanými bramborami 
  • a jedním svazkem petržele.
Hoď to do velkého kotlíku, přidej kostku másla a zalej vodou. Vař pomalu a tak dlouho, dokud brambory nezměknou. Přidej dvě nebo tři větší konvičky mléka, sůl a hrubě mletý pepř. Podávej s topinkou a máslem, jakmile se mléko ohřeje.

Lívanečky (Co život dal a vzal, Vyšehrad 1992, str. 428)
Oloupej a nastrouhej a namoč přes noc do studené vody tři velké brambory. Druhý den z nich slej vodu, vlož je do větší misky a přidej:
  • 3 dobře ušlehaná vejce,
  • 4 polévkové lžíce mouky – když nedrží pohromadě, tak víc, hodně záleží na bramborách
  • půl šálku jemně nasekané petržele,
  • 1 nastrouhanou cibuli,
  • asi půl polévkové lžíce soli,
  • hrubě mletý pepř,
  • 2 šálky zemních ústřic.
Smaž na pánvi na slanině. Podávej s máslem a opečenou slaninou.


PS:
Předpokládám, že nežijete v domku s výhledem na moře a nemáte mušle na pláži u domu. Doporučuji proto improvizaci (v té jsme jako letité kuchařky všechny dobré) – místo mušlí můžete použít podušené žampiony nebo také májovky, které právě rostou. Nebo prostě zbytky masa. Též bych nemlela ani nestrouhala cibuli. Nejspíš by zhořkla. Doporučuji jen nadrobno pokrájet.








 Vaše bloggerka Hilda



úterý 10. května 2016

Drobné radosti

Před lety jsem se setkala v nemocnici na pokoji s jednou starou paní. Paní byla drobná, štíhlá, tmavé vlasy. Myslela jsem, že je jí kolem šedesátky, ale paní měla už přes osmdesát. Z dlouhé chvíle jsme probrali všechno možné i nemožné. Mimo jiné mi vypravovala, jak si doma vaří. Její větu „to já si uvařím, já se nešidím“ mám od té doby jako mantru. Taky se nešidím.

Vyrostla jsem v malém městečku s jedinou prodejnou ovoce a zeleniny. Před šedesáti lety byly v sortimentu této prodejny brambory, zelí a kořenová zelenina. V létě byl sortiment rozšířen o rajčata různé kvality (někdy hrůzné). Párkrát (doslova!) za léto přivezli meruňky a melouny. Proto nikdy nevynechám příležitost k návštěvě tržnice v Praze Holešovicích, zejména touto roční dobou.  Moje nadšení nebere konce, někdy mě ta hojnost dojímá až k slzám. Hromady karotky, ředkviček, rajčat, jahod, jablek, sazenice bylinek, květin i zeleniny. Čerstvé pečivo, ryby, klobásy i holandské sýry. Zkrátka krásné místo pro procházku.

Zkuste to taky směrem k nějaké tržnici, kupte si rudý tulipán, pár čerstvých sněhobílých žampionů a třeba i cherry rajčátka. Po příchodu domů nejprve vylovte ze skříně damaškový ubrus a prostřete ho na stůl. Beztak to potřebuje, aby se nepřeležel. Tulipán dejte do vody do vázy, té krásné broušené, postavte vázu na prostřený stůl. Potom si uvařte těstoviny se žampiony. Nejprve dejte vařit oblíbené těstovin v osolené vodě dle návodu na sáčku. Než se dovaří, nakrájejte žampiony, nepatrně je podlijte a chvíli je poduste. Ve větším kastrolku zpěňte na másle pokrájenou cibulku. Když bude mít nazlátlou barvu, přidejte žampiony. Uvařené těstoviny sceďte a můžete je i po staru rychle propláchnout studenou vodou. Přidejte je do kastrolku k žampionům a podle sebe dochuťte: pepř, drcený kmín, možná i malý utřený stroužek česneku. Vše promíchejte a pak dojděte do pokoje a z obývací stěny vylovte nejhezčí porcelánový talíř s kytičkami (ten po mamince/po babičce). Pro jistotu ho opláchněte horkou vodou a otřete, co kdyby byl trochu zaprášený. Na talíř nandejte těstoviny promíchané s žampiony, posypte strouhaným sýrem (asi to bude eidam a nikoliv parmezán) a ozdobte rajčátky.  Usedněte ke stolu a dobrou chuť. Po každém soustu zvedněte hlavu a pohlédněte ven prosluněným oknem a také na váš tulipán. Možná se vám takové ciráty okolo obyčejných nudlí zdají zbytečné, jíst se dá i v kuchyni z kastrolku. Ale je chybou se odbývat, pro hosta byste také prostírali, abyste ho uctili co nejlépe. A sami sebe si nevážíte?!

Mohu vás ujistit, že to jsou ty drobné radosti, které si můžete dopřávat každý den.  Tak jako postavy z románu pro děti od Colette Vivierové  Dům drobných radostí (Albatros 1986). Možná vaše vnučka chytila ve škole plané neštovice a nemůže chodit ven. Zalovte ve své knihovně a znovu si s ní přečtěte deník jedenáctileté holčičky Aliny, která žila s rodiči a sourozenci v činžovním domě v Paříži někdy v polovině minulého století. Kniha je neuvěřitelně milým vyprávěním o naprosto nedobrodružném životě obyčejné nepříliš movité rodiny. Žádné auto, žádné dovolené u moře nebo lyžování v Alpách.  Jak praví záložka „skromný život, bohatý na drobné radosti a plný vzájemné lásky“. 

Nu, některá současná děvčátka jsou hodně samostatná a nebojácná a dobrodružství je láká. Nejraději by letěla rovnou do vesmíru. Pro ně možná vyberete sci fi Alenka z planety Země nebo Alenčiny narozeniny nebo Milión Alenčiných dobrodružství od Kira Bulyčova. Život v budoucnosti  je popisován velmi vtipně s dávkou ironie, vesmírné cestování je běžnou věcí právě tak jako kontakt s mimozemskými tvory. Alenka hraje vždy hlavní roli. Asi tak do tří let byla totiž Alenka normální děvčátko. Pak začala dělat všechno naopak, ztrácela se v nejméně vhodných okamžicích a docela náhodně dělala objevy, které překračovaly možnosti nejschopnějších vědců. Např. na návštěvu sluneční soustavy přiletěli Labuťané. Země chtěla hosty z tak vzdáleného místa mimořádně hezky přivítat. Labuťané nahlásili souřadnice přistání, ale nikdo je nemohl najít, nikdo neviděl jejich loď přistávat, jakoby se rozplynuli při vstupu do atmosféry. Veškeré hledání bylo marné. Při tom Labuťané stále opakovali zprávu „jsme v lese“.  Byli snad neviditelní?! Celé lidstvo je marně hledalo. To až Alenka je objevila. Přišla z lesa domů s košíčkem jahod. Na jahodách seděli postavičky ve skafandrech umazané od jahodové šťávy. Alenka si myslela, že to jsou trpaslíčci z pohádky. Chtěla si je nechat. Nevěděla, že je lidstvo hledá a že tráva je pro hosty lesem. Tak se podařilo Alence zabránit meziplanetárnímu konfliktu.

Pro dnešek radši dost. Sami si něco hezkého přečtěte (nebo uvařte).

Vaše bloggerka Hilda